08.08.2016 Zpět na hlavní stránku.
Beckov, Bojnice.
Zřícenina hradu Beckov
Jel jsem kolem toho hradu už hodněkrát, ale nikdy nebyl "čas" se tam zastavit (přeloženo do češtiny, "nemám čas" rovná se "nechci"). Vždycky jsem jel s "někým" a ten někdo měl vždycky sto výmluv, proč to nejde. Takže nastal čas, nastavit si hrad jako cíl. Na stránkách kde jsem hledal informace, bylo napsáno, že hrad je volně přístupný, takže jsem vstupné nezahrnul do svých plánů. Na hradě se ale normálně platí a provádí. Doufal jsem, že by v příhraničí mohli brát české koruny, nebrali. Takže ze mě žádný kšeft neměli. Pod hradem jsem zahlédl ruinu renesančního zámečku se zbytky sgrafit. Tipnu si, že není zchátralý dlouho. Škoda cenné historické stavby. Beckov měl určitý čas osudy spojené s hradem Cimburk. Anna Bánffyová, dcera majitele Beckova, si vzala za manžela Gabriela Majlátha a i když po jeho smrti o Cimburk přišla kvůli dluhům (jo, Gabriel rád utrácel), její dcera Alina Majláthová jej vykoupila nazpět. Zachovaly se zprávy o jejím velmi nedobrém zacházení s nevolníky na cimburském panství. Měla dobrou školu, hrad Čachtice je od Beckova kousek.
Zámek Bojnice
Cesta nezačala nejlíp, navigace v mém Huawei nechtěla za žádnou cenu chytit GPS signál. Stalo se mi to poprvé, doteď mi mobil vždycky chytil signál nejpozději do několika minut. Po resetu se chytil, ale signál se neustále ztrácel, obrazovka se pomalu překreslovala a párkrát jsem kvůli tomu špatně zahnul. Slovenské silnice jsou super. I když je Slovensko hornaté, cesty vedou údolími a tím pádem jsou rovné. Ne jako u nás, kde krajina připomíná zmačkaný papír. I když jsem narazil i na úseky, které připomínaly spíš tankodrom, u nás jsou takové silnice standart, na Slovensku jsou spíš výjimkou. Spolucestující popíjeli a byli veselé mysli, já jsem se stresoval řízením auta a orientací v provozu. Není nad to, když autem jede někdo jiný a já se jen vezu. Hrad byl vidět už z velké dálky, na druhé straně údolí, když navigace ukazovala ještě spoustu kilometrů do cíle. Musí se k němu velkou oklikou. Na místě jsem vyřešil už jen tradiční velký problém se zaparkováním a můžeme jít na hrad.
Takhle hrad a město vypadaly kolem roku 1640.
Ta cenná betonová silnice z panelů pochází, tipnu si z poloviny dvacátého století.
Na hradě se natáčela pohádka Šíleně smutná princezna. Ale scény s loďkou na jezeře, byly natáčeny na hradě Blatná v Čechách, protože Bojnice leží ve svahu a není tam dost velká vodní plocha.
Bojnice byly původně středověkým hradem, který byl na přelomu 19. a 20. století přestavěn v romantickém duchu. Na svědomí to má tehdy nejbohatší maďarský magnát Jan Pálffy, který je na zámku i pohřben v sarkofágu.
Na nádvoří, pohled na původní jádro hradu na skále.
Za kterým oknem má pokoj princezna? Ptal se český zpěvák a herec Václav Neckář, alias princ.
Hrad se dá obejít kolem dokola, vedle hradu je stylová restaurace, méně příjemné bylo, že u ní na zemi sedí, jak to říct, chudí lidé tmavší pleti, žádající drobné. Bylo mi to dost nepříjemné.
Hrad měl celkem jednoduchou dispozici. Uprostřed na skále stálo přibližně oválné jádro, pravděpodobně plášťové, které postupně získalo obvodovou zástavbu. V pozdní gotice byl hrad obehnán druhým okruhem opevnění, před kterým byl vyhlouben okružní příkop. Romantická přestavba více méně respektovala původní půdorys.
Při kopání studny ve vápencové (travertinové) skále na nádvoří, se kopáči propadli do jeskyně, která se stala vítaným rozšířením provozních prostor hradu. Je dodneška dochovaná a provádí se tam. Prakticky každý hrad musel mít nějaký sklep, protože hradní pán určitě nepil teplé pivo. Někde to řešili kopáním sklepa, na Bojnicích se o to postarala sama moudrá matka příroda. Z jeskyně se brala i pitná voda, jsou tam podzemní jezírka. Hradní pán musel mít velkou radost, když mu kopáči přišli říct o svém objevu.
V padesátých letech hrad vyhořel. Idiotů banda se rozhodla vyčistit několik desítek metrů vysoké komíny, pomocí hořlaviny. Požár byl velký a ničivý.
Je třeba říct, že jsem od prohlídky zámku čekal víc. Pokaždé je to tak. Když nic nečekám, jsem příjemně překvapen, když něco čekám, jsem většinou zklamaný. O zámku jsem četl, že tam byly zkopírovány nejkrásnější historické interiéry z celé Evropy, takže jsem čekal věci nečekané a byl jsem dost zklamán. Nejhezčí místnost, Zlatý sál, ani nebyl přístupný, protože tam probíhala nějaká akce. Sice jsem tam apoň nakouknul, ale připadal jsem si jak vetřelec.
Hrad patřil mimo jiné i našemu nejhoršímu nepříteli, uherskému králi Matyáši Korvínovi, který s oblibou podepisoval své listiny s dovětkem, "pod našimi milými lipami bojnickými," i když to psal asi maďarsky. Rok před smrtí daroval Bojnice svému nemanželskému synovi Janovi. Tomu je sebral dravější rod Zápolských. Matyáš Korvín se mimochodem zadusil fíkem, který mu zaskočil, když ve vzteku obvinil sloužící, že mu těch fíků ujedli. Hamoun, dobře mu tak.
Z této strany je hrad nejhezčí, zrcadlí se v hradním příkopu. Do kaple, kterou vidíte uprostřed snímku, nás ani nepustili, nejspíš kvůli Bojnickému oltáři, který byl před časem ukraden a jen velkou náhodou byli zloději dopadeni, když se jeden z nicj prokecnul v opilosti. Málo scházelo a oltář bez užitku shnil v zemi, kvůli chamtivosti několika dementů. Oltář byl také příčinou sporu s Českou republikou, která si oltář ještě za Československa prostě přivlastnila a nehodlala ho vrátit. Teprve po rozdělení společného státu, se Slovensko domohlo vrácení svého majetku. Milí češi, nebylo tohle dost zbytečné?
Líbí se mi, jak je hrad z každé strany jiný. Po skončení prohlídky jsme rekognoskovali ceny v místních restauracích a shledali je strašlivými. Jestli slováci nevydělávají aspoň 2x tolik co my, tak je lituju. Euro prostě není vhodná měna pro chudší státy, jako jsme my.
Zoologická zahrada Bojnice
Už jednou jsem tu byl, na základní škole na třídním výletu. Přijeli jsme před zámek po dlouhé cestě autobusem, zpívalo se a hrály se karty a když učitelka řekla, "tak děti, vstáváme, jde se na hrad," hrozně se mi nechtělo z autobusu ven. Ale byli jsme vzorní, takže jsme se disciplinovaně zvedli a šlo se. To béčko, kde byli samí sígři a darebáci, sborově zvolalo "NEEEEEE" a odmítlo na hrad jít. Učitelka prohlásila, že příště jim jen pronajmou autobus a budou je vozit sem a tam, aby mohli zpívat a hrát karty, když je to pro ně lepší náplň výletu, než návštěva hradu a zoo.
Bojnice a borec na konec.
Nevím co je to za auto, ale vypadá cenně.
No a na zpáteční cestě, co myslíte - samozřejmě uzavírka a objížďka, která nás svedla neomylně přímo na dálnici směr Žilina, přesně opačným směrem než jsem chtěl jet a bez dálniční známky. Tvůrci té objížďky asi nepočítali s tím, že jsou i chamtiví jedinci jako já, kterým se nechce utratit za jednodenní výlet 10 euro jen za desetidenní dálniční známku. Nedalo se nic dělat, tak jsem jel po dálnici, snad nepřijde pokuta.