13.05.2018 Zpět na hlavní stránku.
Cesta na Brumov. Omlouvám se za dlooooooouhý úvod, nějak jsem se rozepsal.
Nuže, od hradu Brumov jsem nic nečekal a taky jsem nic nedostal. Věděl jsem předem, že je hodně zřícený a je to spíš taková turistická jednohubka. Ale v okolí je pěkná krajina a pod hradem je městečko, kde se dá někam zajít, cca 20km odtud je zámek Nový Světlov, kousek odtud jsou město a lázně Luhačovice, kde jsem mimochodem taky kdysi kempoval, je tam i menší přehrada, není to turisticky úplně marné. Hrad je přístupný přímo z městečka, značení cesty ke hradu je vzorné. Trefil jsem v pohodě na poloprázdné parkoviště, nad kterým se tyčil hradní kopec. Kdyby hrad ještě stál, musel by vypadat impozantně. Vzorné značení mě snadno dovedlo až na hrad, na který vede silnička, pak schodiště a pak kostkami dlážděný chodník. Navigaci jsem použil MapFactor, která se konečně umoudřila a funguje. Vybral jsem si Brumov, protože jsem předpokládal, že po cestě nebude tolik uzavírek, na které už nemám nervy. Jedna větší uzavírka sice byla, ale krátká a vzorně značená. Navigaci jsem nechal v autě a vyrazil na hrad, jelikož místní lid jest poctivý. Lid je zde tak poctivý, že není vyloučeno, že po návratu najdu v autě navigace dvě. Vyrazil jsem tedy na hrad, na tom schodišti jsem se pěkně zadýchal a na místě rekognoskoval terénní situaci. Překvapivě malý hrad, byl založen na místě, pro naše hrady přímo typickém. Ostrožna v podobě jazyka, vybíhající z většího kopce, který hrad převyšuje. V čele nějaké obranné stavby, vzadu paláce. Stejně vypadá většina našich hradů, výjimek je málo.
Jak a proč byl založen.
Brumov byl založen nejspíše na počátku 13. století, za vlády krále Přemysla Otakara I, popřípadě jeho bratra, moravského markraběte Vladislava Jindřicha. Jak spolu tihle dva bratři vycházeli, to by vydalo na samostatný článek, ale ve zkratce,- Vladislav měl původně vládnout Čechám, ale jeho bratr Přemysl přitáhl s vojskem a chtěl bratra svrhnout. Vladislav místo boje a zpustošení země, přestože měl silnější vojsko, volil abdikaci a uvolnil bratrovi trůn. Za odměnu obdržel Moravu. Těmto vládcům, kteří vzorně spolupracovali a dobře spolu vycházeli, vděčíme za zdrcující většinu románských hradů na našem území. Ve 12. století, byl totiž kamenný hrad u nás naprostou raritou. S jistotou známe pouze hrady Přimda, Roudnice, Pražský hrad, Olomouc a snad ještě nějaká přestavěná hradiska, jako Vyšehrad, snad Znojmo. No, co bych dlouze psal o historii hradu, když už to někdo udělal poměrně obsáhle za mě.
Hradiska.
Základním opevněným sídlem u nás, bylo hradisko. Ne proto, že bychom neuměli stavět hrady z kamene. Ale proto, že jednoduše nebyly potřeba. Je to to samé, jako by si někdo řekl, proč u nás nemáme mrakodrapy, jako na Manhattanu v USA. Ne že bychom je nedokázali postavit, ale jednoduše u nás nejsou potřeba. Hradisko mělo spoustu výhod a žádné nevýhody. Knížete nestálo ani pěťák, protože povinnost stavět opevnění, měli všichni lidé v určitém kraji. Museli hradisko stavět, udržovat a hlídat a za odměnu se na něj mohli utéct, kdyby něco. Kromě toho kolem hradisek musel existovat nějaký systém včasného varování, prostě síť strážních stanic na vysokých kopcích, které vzburcovaly kraj, pokud přitáhl nepřítel. Než se lidé utekli na hradisko, i s dobytkem, vozy a majetkem co stihli odvézt, nějakou dobu to trvalo. Museli na to mít dostatek času. Hradiska tedy přímo vyžadovala organizaci lidí a práce. Na hradiskách se mohli všichni zachránit před nepřítelem a zachránit aspoň část majetku. Obrana hradisek nebyla až tak zlá, Hliněné hradby prokládané trámovou konstrukcí, často obložené ještě kamennou čelní zdí, byly sice nevysoké, ale zato tlusté a při dostatku a jednotě obránců, nebylo dobytí hradiska jednoduché.
Jak u nás vznikaly první hrady.
Kníže tedy měl ve 12. století stále hradiska, která plnila dobře svůj vojenský účel, chránila lidi a knížete nic nestála. Ideální stav. V západní Evropě, se kamenné hrady jak je známe, stavěly už od 9. století. Jedním z prvních o kterých víme, je třeba hrad Loches ve Francii. První hrad na našem území, o kterém je písemná zmínka, je hrad Přimda, kde se píše o přestavbě hradu v roce 1126. Nicméně je téměř jisté, že Přimda se dostala do rukou českých knížat druhotně, sami ji nejspíše nepostavili. Teprve až v roce 1135, se píše o přestavbě hradu Praha, "po způsobu latinských měst," tedy o přestavbě hradiska na skutečný hrad. Byla to čistě prestižní záležitost, aby byl Pražský hrad podle poslední módy. Hrad v Roudnici nad Labem, si dovolil postavit pražský biskup. Byl to více méně jeho trucpodnik. Biskup byl totiž povýšen mezi říšská knížata, jednalo se o ten známý trik císaře Barbarossy, chtěl rozdělit jednotu českého státu. Do té doby totiž, byl český panovník neomezeným pánem celé země a měl výhradní právo na stavbu hradů. Ale říšský kníže si hrad postavit může bez ohledu na panovníka, tak si biskup postavil Roudnici. Kromě toho se stavělo na hradiskách, kde vznikaly kostely, kamenné paláce jako třeba v Olomouci. Z hradisek se vydělovaly akropole se samostatným opevněním, kde sídlili hradští správci. Bylo to na dobré cestě, aby se u nás postupně vyvinul hrad. Ale u nás nikdy nic nejde přirozeným vývojem. Namísto přirozené přeměny starých hradisek na hrady, se u nás začaly stavět hrady a města, jako čisté importy ze zahraničí, především z Německa. Takto začal Přemysl Otakar I. namísto starých hradisek, budovat síť soukromých kamenných hradů v románském stylu. U nás to byl třeba Lukov, Brumov, Břeclav, Veveří, o něco později Buchlov, v Čechách třeba Zvíkov, Loket, Hradec, později nazvaný Jindřichův, Landštejn atd. Prostě, najednou si panovník stavěl něco, co sloužilo výhradně jemu a ne obecnému prospěchu. Trvalo přes sto let, než se hrady úplně prosadily a hradiska byla opuštěna.
Jak skončila hradiska.
Velkou ránu hradiskům, zasadil nový panovník Václav I., který po nástupu na trůn v roce 1230, šlechtě rozdal většinu málo osídleného pohraničí. Historici přímo mluví o privatizaci českého státu. Do té doby byla vůle panovníka prosaditelná všude. Od té doby už se velká část země dostala mimo vliv panovníka, do soukromých rukou. Šlechta samozřejmě neměla žádný zájem na tom, aby se jejich nevolníci organizovali, vyzbrojovali a dokázali se bránit. Hradiska byla opuštěna, zchátrala. Organizace stavby, stráží a údržby hradisek, se rozpadla. Mocní už na tom neměli zájem. Šlechtici už nemuseli maskovat své hrady do podoby kostelů, jako to bylo za dob románských kurií. Šlechtic si předtím nemohl postavit kamenný hrad, ale kdo by mu vyčítal, když si postaví opevněný kostel? Takhle se to obcházelo. Václav I. ale šlechtě rozdával povolení na stavbu hradů, jako na běžícím páse, takže se šlechta už nemusela omezovat a mohla stavět z kamene. Ačkoli teoreticky stále potřebovali písemné povolení krále, z povolení na stavbu hradu se stala jen formalita, která se později i porušovala (Helfštejn, Obřany). Václav I. samozřejmě nebyl pitomec, věděl co dělá. Už delší čas měl český vládce velké problémy s udržením moci ve své zemi. Slované totiž, po obrovském nástupu, kdy se od Dněpru rychle rozšířili až někam k Severnímu moři a zabrali obrovská území, najednou začali zase ustupovat a to rychle. Celé kraje se úplně vylidnily a lidé odtud někam zmizeli. Nebyl jsem u toho, takže nemůžu vědět čím to bylo, ale je to velmi nápadné. Slované najednou začali mizet ve velkém a na jejich místa se tlačili němci. Ovšem, němci neposlouchali nějakého českého knížete, ale poslouchali své vlastní vládce, takže český kníže ztrácel postupně kontrolu nad svým územím. Několikrát žádal německého císaře o určení pevných hranic a vedlo se i několik bitev, aby se neustálé pronikání němců do hloubky slovanských území zastavilo. Nakonec český vládce zvolil řešení, že rozdal málo osídlené území šlechtě, která si už pohlídala, aby neubývalo. A začali si stavět první kamenné hrady, už raně gotické, i když sem tam ještě stavební huť zůstala věrná starému slohu, viz třeba Volfštejn. Hradiska pak postupně chátrala. Na jejich místě se někdy postavil hrad, jako třeba Prácheň, nebo byla úplně opuštěna. Poslední hradiska se mohla vyskytovat ještě po polovině 13. století, za vlády Přemysla Otakara II. ale pak byla opuštěna definitivně. Tento král do značné míry pohrdal českým prostředím, považoval se za němce a snažil se získat vládu v Rakousku, což se mu i načas podařilo a později se snažil stát Římským císařem, aby Rakousko, které držel neoprávněně, mohl sám sobě udělit. Na svých českých hradech měl nápisy v němčině (ačkoli česky uměl, samozřejmě), jeho hlavním městem nebyla Praha, ale Vídeň, nechal vyhánět české obyvatelstvo z vesnic a na jejich místa usazoval němce. Nechal vyhnat české obyvatele i z vesnice Stadice, odkud podle legendy pocházel jeho prapředek! Prostě, tento pán neměl zájem o slovanská hradiska. Chtěl kamenná města a hrady, jako v Německu. Hradiskům a organizaci kolem nich, zasadil poslední ránu.
Brumov, jeden z prvních hradů u nás.
Byl to dlouhý úvod, ale chtěl jsem tím vysvětlit, že do nástupu Otakara I. (1297) se kamenné hrady u nás prakticky nestavěly a po jeho smrti v roce 1230, už přišla nová, raně gotická móda, takže opravdu většina románských hradů u nás, vznikla, nebo byla aspoň založena, právě za vlády tohoto panovníka. A jeden z těchto hradů, byl i Brumov. Ačkoli se to nemusí zdát, byl Brumov extrémně důležitým hradem, protože hlídal průsmyk v horách, přes který na naše území útočila maďarská vojska. Proto měl panovník na tomto kraji takový zájem a vystavěl tam jeden z prvních hradů u nás. Původní hrad byl velmi jednoduchý, vepředu hranatá věž (zmizela), za tím palác a kaple (obojí zmizelo), to celé spojené hradbami. Ve středověku stačilo málo, hrady se stavěly co nejmenší. Proč? Protože pán hradu musel platit lidi, kteří hrad bránili. Velký hrad, rovná se velké náklady na posádku. Pokud měl stavebník hradu velké oči a postavil si obří reprezentativní sídlo, taky se mohlo stát, že jeho hrad opustili pro neúnosné náklady, už krátce po jeho smrti. To se stalo třeba na hradě Šaumburk, který byl pro velké rozměry opuštěn (asi) a kousek od něj byl postaven hrad menší.
Kolik to bránilo chlapů v dobách míru?.
Zachovaly se nám zprávy o posádkách hradů Karla IV. Čekal někdo desítky, nebo stovky chlapů? Kdepak. Stálý hradní personál se v dobách míru skládal z 12-16 lidí celkem, z toho se dalo za vojáky považovat jen několik z nich. Purkrabí, vrátný, věžný a 4 strážní. Proč tak málo strážných? Byli jste někdy na vojně? Jeden obchází kasárna mezi ploty, zatímco jeho kolegové jsou v pohotovosti na strážnici. Tak přesně to bylo na hradech. Voják v plné zbroji obcházel hradby kolem dokola, na strážnici se s ním střídalo dalších několik, obvykle (snad) po 4 hodinách. To bylo vše, pokud tedy nebyla válka. Proto bylo kolem hradů tolik různých valů, příkopů, palisád a bůhvíčeho. Bylo nutné dát hradní posádce čas, aby v případě náhlého útoku stačila obsadit hradby. Na tohle doplatil třeba hrad Sion. Měl sice početnou posádku a kvalitní zemní opevnění s kanóny, které obléhatele držely v uctivé vzdálenosti (kolem 600 metrů), ale stačilo si vyčíhnout okamžik, kdy se posádka odebrala do vnitřního hradu na oběd a potichu nepozorovaně proklouznout do hradního příkopu. Přečíslené hlídky pak nedokázaly útoku zabránit, předhradí Sionu padlo, při pokusu nepřítele z opevnění vyhnat, byl Jan Roháč z Dubé zajat, mučen a popraven a osiřelá posádka se z hradu pokusila utéct, což nedopadlo.
Kolik to bránilo chlapů, když byla válka?
Pokud válka byla, pak si hradní pán, či purkrabí, musel najmout větší posádku. Třeba obléhaný Karlštejn, prý bránilo 500 chlapů! A protože taková posádka něco stála, většinou se živila loupežením ve vesnicích nepřítele. A tak se to dělo, dokud bylo co brát. Když už nebylo kde brát a poddaní umírali hlady, protože jim vojáci všechno sebrali, začali mít problém i samotní šlechtici a tehdy byli nuceni se nějak dohodnout, takže byl na chvilku zase mír. A tak se to opakovalo pořád dokola, zejména za vlády slabých panovníků. Ovšem ani silný panovník nebyl zárukou absolutního míru. Král musel být hlavně diplomatem, který vládne v souladu se šlechtou a hodně přivírá oči. Známý je případ pána hradu Lestkov (Egerberg). Pán Lestkova, Wend z Illburka, si odskočil do městečka do lázně a mezitím Lestkov přepadl jeho soused, pán Vilém ze Šumburka, se kterým měl spory. Při pokusu hrad dobýt zpět, Wend padl do nastražené léčky a jeho lidi ho zradili. Při útěku z hradu, kdy se pokoušel spustit do příkopu po nouzovém laně, se lano pod ním přetrhlo. Byl vydán svému nepříteli, který ho zraněného nechal hodit do hladomorny. Zemřel tam hlady. A tohle se dělo za mírové vlády Jiřího z Poděbrad, který nového majitele hradu nijak nepotrestal, ale dal mu za pravdu. Prostě, dokud se šlechta mlela mezi sebou, zůstával král neutrální. Běda, pokud se král pokusil do sporů mezi šlechtou zasahovat, to byla nejjistější cesta do průšvihu.
Kolik to bránilo chlapů, když přišly palné zbraně?
Koncem 15. století a počátkem 16. století, se hrady rozšiřují o nové okruhy opevnění pro palné zbraně. Jejich plocha se tím nebývale rozšiřuje a počet nutných obránců stoupá o řád. Tam kde kdysi stačil jeden pacholek s tyčí, který shazoval nepřátelům žebříky za trochu teplé polévky denně, tam najednou hradní pán musel najímat a trvale držet DESÍTKY dobře placených a vyzbrojených profesionálů. Pán hradu Potštejn, počátkem 16. století sepsal závěť, která udává přesný počet hradního personálu. Bylo to 43 lidí. To bylo samozřejmě pěkně drahé. Čím více se hradní páni snažili o zvětšení hradu a jeho opevnění podle poslední módy, tím víc to bylo nákladnější. A nejen obrana, ale i bydlení. Do počátku 14. století stačil jeden sál v patře, kde žila celá rodina, sluhové i hosté. Pak se ovšem změnila móda a na hradech se budovaly DESÍTKY místností, jako třeba na hradě Krakovec, kde bylo cca 27 místností. Rody, které na nějaké velké stavby kašlaly, většinou bohatly. Naopak rody, které vrážely do svých sídel první-poslední, aby byly podle poslední módy, se zadlužovaly a krachovaly. Jde to vidět na opevnění hradu Rábí, který se opevňoval 4 metrů tlustou mohutnou hradbou, ale peníze došly. A opevnění nebylo nikdy dokončeno, ačkoli val, po kterém měla hradba vést, dosud stojí. Nejmocnější šlechtické rody, budovaly kolem starých jader hradů několikanásobné okruhy opevnění, které vyžadovaly stálou přítomnost desítek vojáků. Stálo je to nakonec tolik peněz, že bylo levnější hrad zdemolovat a zbavit se tak nákladného problému. A postavit si pak větší dům (tvrz) někde ve městečku, kde byl hradní pán mezi lidmi a odkud se dalo i podnikat.
Jak skončil Brumov?
Hrad byl příliš důležitý a stál na příliš nebezpečném místě, než aby byl jen tak opuštěn. Navíc byl relativně malý a dobře hájitelný. Dějiny jižní Moravy, jsou v podstatě dějinami neustávajících přepadů a drancování ze strany maďarů, kteří se ukázali být trvale mimořádně nepříjemnými sousedy a to dokonce i když byli našimi spojenci. Ačkoli, našel jsem zajímavý historický drb, který dokládá, že ani maďaři to s námi neměli lehké. Proto byl Brumov neustále opevňován podle poslední módy. Za Třicetileté války dostal barokní bastiony, na kterých stály kanóny. Toto opevnění už bylo posledním rozšířením hradu. Obezdění bastionů kamenem, který se po zásahu z kanonu změnil ve spršku ostrých kamenných štěpin, zraňujících vlastní posádku, nebylo právě šťastné, ale v té době se to tak stavělo. Až později se bastiony začaly obezdívat měkkými cihlami, které tlumily tříštivý účinek koule z kanonu (koule se do nich prostě zaryla beze škody) a nelétaly z nich úlomky, ale to už hrad ztratil vojenskou funkci, jak je vidět na historickém obrázku. V polovině 18. století, zůstávají na hradě už jen panští úředníci. Tento scénář se na hradech v 18. a 19. století opakuje zas a znovu, jako přes kopírák. Pán hrad opouští, úředníci zůstávají, následuje ničivý požár. Díky tomu často vznikaly pověsti, že hrady zapalovali sami úředníci, protože se jim nechtělo chodit do práce do kopce. Dneska těžko říct, jak to opravdu bylo. Každopádně je velmi nápadné, kolik hradů právě v tomto období najednou vyhořelo, sotva nad nimi panstvo přestalo mít přímý dohled. Brumov vyhořel v roce 1760 i s celým archivem. Díky tomu se bohužel ztratily téměř veškeré písemné zprávy o hradě a panství. Hrad byl ještě nouzově opraven aby to moc nestálo, ale po dalším požáru v roce 1820 ( nečekané, že?) už to majitelé definitivně vzdali a dovolili zříceninu rozebírat na stavební kámen, díky čemu jeho nadzemní části téměř zanikly. Což je škoda, mohl to být magnet pro turisty a pýcha celého kraje.
Hrad před vyhořením a opuštěním, někdy v 18. století. Zprava doleva vidíme čelní příkop, za ním bastion, na kterém už ale roste strom, takže se s jeho obranou už moc nepočítá, za ním hospodářská budova na předhradí, pak obezdění hradního příkopu, nad svahem nějaká nižší chaloupka neznámého určení a pak hradní jádro s opěrným pilířem. Nad vchodem do jádra je vepředu nějaká kulatá věžička, vzadu pak kulatá a hranatá bašta, které se částečně dochovaly dodnes. Pokud dobře vídím, pak ta stoupající alejka před hradem, je nejspíš přístupová cesta, ústící do hradního příkopu. Majitele práv na obraz jsem nenašel,
Parkuju pod kopcem hned pod hradem. Přímo u parkoviště jsou free záchody. Hrad se tyčí na pěkném kopečku.
Pěkný potůček tekoucí pod hradem.
Zbytek kamenného barokního bastionu, z dob Třicetileté války. Má být údajně brzo rekonstruován.
Původně byl asi 3x vyšší.
Uděláme si panoráma, pěkně kolem dokola. Takhle vypadá kopec naproti hradu. Kdyby byl obléhán, tam někde by stály kanóny obléhatelů.
Švenknu kamerou doprava, vidíme přístupovou cestu, s dlážděným chodníčkem, po kterém jsem přišel.
Zase kousek doprava, pohled na městečko Brumov.
Tam dole parkuju, ale autíčko je schované za větví.
Na náměstí bylo nějaké mecheche, spousta lidí, i když to není moc vidět.
A zase o kousek doprava, už je vidět hradní svah.
Vstupní brána do hradu, byla kdysi vlastně podzemním tunelem, dneska ovšem nemá strop. Vstupní brána je stavěna z velkých kamenných kvádrů.
Zbyteček renesanční bašty, která kdysi zezadu kryla boky hradního paláce, je dneska nejvyšší částí hradu, která se zachovala, i když v přestavěné podobě. Stále děláme panoráma, i když jsem musel pojít dovniř, abych získal fokus (ve staročeštině, abych něco viděl).
A zase trochu doprava. Z této strany hradu, se zdi moc dobře nedochovaly.
Hrad byl z této strany neohrozitelný, hluboké údolí ho pěkně chránilo.
Pěkný zelený kopeček a dole pod ním i přehrádka.
Záběr na přehrádku pod hradem. Panoráma je dokončeno.
Za bastiony které kryly vstupní bránu, stály hospodářské budovy. Ty se nedochovaly. Na místě kde předhradí stálo, je dneska letní divadlo.
Pohled z předhradí na čelo vnitřního hradu. Hrad je až překvapivě stísněný. V čele bašta, vedle ní brána. Zachovaly se ale už jen základy.
Pohled na cestu k pokladně. Je až úplně vzadu.
Celý obvod jádra hradu, byl kolem dokola obestavěn palácovými budovami.
Bohužel se nedochovaly.
Kulatá bašta, kryjící zezadu paláce hradu.
Z paláce se dochovaly nějaké sklepy, kde je výstava nálezů. Na hradě od roku 1977 probíhal archeo výzkum.
Prostory byly nejspíš dodatečně zaklenuté.
Velké, nejspíš renesanční portály ve sklepě.
Portálek zezadu.
Hmoždinky se zbytky vrutů, zavrtané do ostění hradu, pocházejí odhadem z přelomu 20. a 21. století.
Kolem hradu vedly podzemní chodby, na způsob kasemat.
Tohle bylo kdysi okénko z hradního sklepení, později se vedle postavila další budova a okénko ztratilo smysl. Dírky v ostění, byly nejspíše otvory pro mříže.
Další dvě stejná okénka, jejich horní část je už zničená. Dole model hradu. Dole byla celkem tma, moc se mi to focení nevedlo.
Lapidárium se zbytky kamenické výzdoby. Tohle byla kdysi horní část románského portálu z dob založení hradu.
Po prohlídce hradu, když jsem se už chystal odejít, se zdola z města najednou ozvala strašná rána, vyvalil se kouř a spustila se siréna. Následně se ozval místní rozhlas, "Požární poplach, požární poplach, svoláváme místní hasiče!" Hmm, co se mohlo stát? Asi někomu ve stánku bouchnul přepálený olej. Hmm, nebo ne? Kdeže jsem nechal tu navigaci? V autě přímo za oknem? Tam, kde na ni přes sklo bude nejvíc sálat slunce? Co udělá baterka, vystavíme-li ji dlouhodobě velkému horku? Hmmmm, no, stejně už jsem chtěl jiné auto. Scházel jsem z kopce a připravoval se na to, co dole uvidím. Čekal jsem, že dole najdu už jen dýmající trosky svého rudého sršně. To se naštěstí nestalo, auto bylo v pořádku, ačkoli navigace byla tak přehřátá, že se na ní nedala udržet ruka a nešla spustit, takže jsem pak musel odjet naslepo, bez navigace. Šel jsem se ze zvědavosti podívat na náměstí, co se vlatně stalo a nějaká paní mí řekla, že to bylo představení pro děti. Hasiči hodili dělobuchy, zapálili nějaký domeček a pak ho jakože hasili. No, aspoň že tak.