04.09.2020 Zpět na hlavní stránku.
Jako první jsem se dostavil na zříceninu Potštejn. Auto jsem hodil k zámku hraběte Chamaré. Ano, to je ten samý hrabě, který promarnil celý svůj život hledáním pokladu na hradě Potštejn a o kterém Alois Jirásek napsal román Poklad. A následně o tom režisér Zdeněk Troška natočil i film. Ano, překvapivě ten samý režisér, který natočil Slunce Seno Jahody, Kameňáky, Princezny ze Mlejna a podobně. Jsou i tací, kteří se o tomto režisérovi vyjadřují s despektem a přitom ani neví, že natočil i historické drama, kromě jiných kvalitních filnů.
Krajina v okolí se mi velmi líbí, vysoké kopce, lesy. Hrad trochu zaniká za stromy. Mnohem líp jde vidět od severu, ze silnice na Vamberk.
Odbočka na hrad.
Parkoviště před hradem, dál je pak zákaz vjezdu, na hrad je to jen pár set metrů.
Pohled na čelo hradu, před ním příkop.
Zpola zbořená gotická brána do hradu.
Založen byl na vysokém, strmém, osamělém kopci. Podobně jako Buchlov, Bezděz, Litice a podobně. Tady šlo ještě o obranyschopnost a ne o dojmy.
Výhled z hradu je skvělý.
Hrad ve 14. století oblehl Karel IV. který o tom píše i ve svém životopise Vita Caroli. Hrad Potštejn byl považovaný za nedobytný, ale on jej dokázal dobýt za 9 týdnů. Když se loupeživý pán z Potštejna nechtěl vzdát ani potom, co byl se zbytkem svých věrných zahnaný do věže a stále se bránil, nařídil Karel IV. věž podkopat a i s milým loupežníkem shodit.
Věžová vstupní brána, jedna z mála dochovaných staveb na hradě. V bráně je výstava nálezů a zlomků gotické kamenické práce, včetně unikátně dochovaných středověkých železných dveří. Jen by asi chtěly zakonzervovat, než úplně zreznou.
Druhotně použitý kámem a na něm tesaný nápis z doby Jiřího z Poděbrad. Právě tenhle šutrák pohnul hraběte Chamaré, ke hledání pokladu. Který samozřejmě nikdy nenašel. Z jednoduchého důvodu, protože tam nikdy nebyl.
Dole pod hradem sídlí indiáni. I s povozem na přepravu koně.
Na hradě bylo v době rokoka vybudováno poutní místo se dvěma kaplemi.
Pohled na poutní kapli z dolního nádvoří, nad kaplí je bývalé jádro hradu.
Škoda, že se hrabě Chamaré radši nestaral o údržbu hradu, místo aby vrážel prachy zbytečně do dolování podzemních chodbiček ve skále. Mohl mít nad zámkem místo zříceniny letní chatku s pěkným výhledem. I tak se toho zachovalo dost, přes řádění podkopávačů.
Jádro hradu.
I nějaké ty sklepy se tu dochovaly. V parném počasí tam bylo velmi příjemně.
Podzemní chodbička vylámaná hledačí pokladů. Celý hrad je v podzemí protkán sítí takových chodbiček.
Zchátralý barokní kostel v jádře hradu, je ve dnešní době pohledově nejvýraznější částí hradní zříceniny.
Brána do jádra hradu, z obranných důvodů na zadní straně jádra. Nad bránou jsou zbytky něčeho zazděného, patrně žlábek pro padací mostek, nebo padací mříž starší brány.
Kamenická výzdoba z přelomu 15. a 16. století, ze zajímavého kamene s bílými žilkami.
Pohled na pahorek jádra. Z té obytné věže s mohutnými arkýřovými okny, je dneska kaple.
Našel jsem výborné stránky 3dcesko.cz, kde si můžete prohlédnou podrobný 3D model hradu. Perfektní práce, na zdroj odkazuji.
Zámek Doudleby nad Orlicí mě až tak nezaujal. Renesanční zámek byl obydlen až do roku 1948. Komunisté využili pohřbu, na který celá rodina odešla a když se z pohřbu vrátili, zjistili, že kromě toho co mají na sobě, už jim nic nepatří. Pak byl zámek ponechán bez údržby, střecha odešla, dovnitř zatékalo. Dneska v soukromém vlastnictví, přístupný pro návštěvy. Kolem zámku malá zahrada. Další fotky z Doudleb bez komentáře.
Zřícenina hradu Litice nad Orlicí. Hrad leží jen asi 3 km od Potštejna, pokud máte zájem o menší procházku, dá se i pěšky lesem. Já jsem byl tlačen časem, takže jsem to objel autem a zaparkoval ve vesnici Litice, mezi horami. Vypadá to spíš jako rekreační osada, končí tu silnice. Opravdu krásná krajina, lesy, říčky, hory, staré hrady a zámky, turistův ráj.
Někdy mám chuť s tím Canonem šlahnout o zem. Člověk vidí nějakou krásnou scenérii a ten foťák to tak zmrví. Buď s tím foťákem neumím, nebo je to zmetek. Vůbec nefotí to co vidím, vždycky potlačí barvy, změní kontrast i jas a udělá z výsledného obrázku naprostou nudu.
Horská říčka Divoká Orlice, tekoucí kolem hradního kopce.
Lidová architektura v Liticích. Na hrad vede jen jedna cesta, do kopce. Zabloudit tu podle mě nikdo nemůže. Po cestě jsem potkal turistu, který se mě ptal, jestli jdu na hrad a popřál mi ironicky hodně štěstí. To asi ještě neviděl kopec, co vede na hrad Boskovice. Oproti němu, jsou Litice rovinka pro doochodce.
Nedávno zesnulý kastelolog pan Durdík, se na Liticích pěkně vyřádil. Označil Litice po přestavbě za Jiřího z Poděbrad za hrad vyloženě nepovedený, se špatnými obrannými kvalitami, dílo podřadného mistra, s nekvalitní výzdobou a podobně. Takže jsem od hradu nic moc nečekal. Po návštěvě můžu říct, že opak je pravdou.
Stavitelé hrad postavili na strmém osamělém kopci obtékaném řekou, samotný hrad stojí za mohutnými příkopy a jeho jádro stojí na dalším strmém kopečku. Od přírody i od lidí je opevněn velmi slušně a tyčí se do výšky jak hora.
Vstupní brána do hradu, vystavěná za krále Jiřího z Poděbrad. 2. polovina 15. století
Nad bránou podpis stavebníka.
Reliéf zpodobňuje nejspíše samotného krále Jiřího.
Erby krále. Moravská orlice se moc nepovedla, to uznávám. (Pozor, dále depresívní politikaření, přeskočit a nečíst!!!) Však se také moravané v roce 1468 od čechů trhnuli a nechali se obsadit maďary, protože se jim to poručilo z Itálie. Divné. Chvilku tě milujou, chvilku kamenujou, jak se jim poručí. I dneska jsou u nás lidi, co by vlastní národ utopili ve lžíci vody, pokud jim to přikáže někdo z Bruselu, nebo z USA. Od dob Rostislava a nešťastné Velké Moravy, se u nás nic nezměnilo a asi už nikdy nezmění, vždycky u nás budou rozkazovat cizáci. Zůstaneme bezvýznamným loutkovým státem až do svého konce. Tohle třeba slováci po rozdělení v roce 1993 moc nedomysleli. Mysleli si, že když se oddělí a zbaví se hloupých čehúňov, tak u nich bude ráj a zviditelní se na mapě Evropy. Jenže, když rozdělíte jeden, více méně bezvýznamný stát, získáte dva - ještě více bezvýznamné. Zatímco ČeskoSlovensko svět aspoň trochu znal, nějaké Czech, nebo Slovak, koho to zajímá. Na erbu Kunštátů toho není moc co zkazit. Čtvrtý erb neznám. Cimbuří, za ním dvouocasý lev, snad Lužice.
Před čelem hradu vede val a příkop.
První brána zevnitř.
Vedle brány je široký výběžek hradby, v podobě jakési bašty se střílnami.
Hradní jádro je na pořádném kopečku, z pravého boku zbytky druhé brány.
Vstup do hradního jádra, je zezadu. Portál půlkruhový, snad renesanční? Okna paláce jsou až ve druhém patře, z obranných důvodů.
Sbírka sedlových portálů různého druhu.
Výběh klenebních žeber bývalé gotické klenby, dneska zničeno.
Dochovaná klenba ve věži, bývalá kaple.
Zbytek protilehlého paláce. Hradní jádro bylo dvoupalácové, dva obdélné paláce stály proti sobě a byly spojeny hradbami. Nádvorní stěna paláce zničena do základů, zbytky dvou příček. Venkovní stěna zachována od výše druhého patra, i se zbytky oken.
Věž s kaplí a částí zachovalého paláce. Jak vidíme gotický vstup do paláce byl až v prvním patře a byl chráněn padacím mostkem pro pěší. Široký vstup v přízemí, je asi až renesanční. Akorát nevím, proč má ta věž s jednou výjimkou v každém patře portál vedoucí někam. Kdysi tam asi byly nějaké ochozy.
Vedle hradu je mohutný lom, pod hradem je nádraží s tunelem. Kdo by to byl čekal, v maličké horské osadě.
Zámek Častolovice jsem vzal až jako poslední, i když je jen kousek od Doudleb. Protože se tam zavírá až v 18:00, nejpozději ze všech 4 památek, které jsem v ten den projel. Zámek není ze silnice vidět, ale řidič si může všimnout zámecké zahrady. Na nádvoří je otevřená restaurace, celkem to tam žije. Parkovat se dá přímo u zámku.
Zámek je velmi pěkný a narozdíl od trošku nudných Doudleb má i nádherný renesanční sál, jako by sem někdo přestěhoval kousek Telče.
Průvodkyně sice svědomitě dělala reklamu na knihu Cesta, kterou napsala bývalá majitelka zámku, kde popisuje svůj život, včetně znárodnění, emigrace atd. Jenže bez skočení do řeči nebylo možné zjistit, jestli ji mají i na zámku a kde. Kdyby ji tam měli, rád si ji koupím, jenže jsem se to nedozvěděl. Hledat knihu s názvem Cesta na netu, to je pravé peklo. Pisatelé knížek, prosím, dávejte svým knihám trochu rozumné názvy. Když například chci najít knihu Deštník škadrony, není to problém, protože takový název žádná jiná nemá. Ale zkuste najít knihu Cesta, nebo kniha Vzpomínání - to je zase kniha vzpomínek majitelky zámku Doudleby, která neemigrovala a zůstala v socíku. A zase stejná chyba. To už mohla rovnou té knize dát název Default, nebo Generic.
Restaurace není právě levná, čvrtka Kofoly za 39, hmmmmm. Ale zase tu mají i maličkou ZOO, za zámkem je velká zahrada podobně jako v Lednici.
A to je vše přátelé. Trochu jsem to odfláknul, těch informací mohlo být více, ale není to nic, co by nešlo dohledat někde na castles, nebo hrady.cz Nečekal jsem od těch památek moc, kdyby tam stála jen jedna, asi bych nejel. Ale na 4 památky zároveň, které leží těsně vedle sebe, se už jet vyplatí.