23.11.2021 Zpět na hlavní stránku.
Nadešel čas napravit drobnou chybku z minula a přece jen navštívit posledně zmeškaná místa, ze hry Kingdom Come:Deliverance. Prohnat válci mého silničního predátora zkapalněné dinosaury a užít si posledních zbytků svobody, než nám nová vláda definitivně zatne tipec, utáhne šrouby a zakáže i to, co předchozí vláda ještě nezakázala.
Jestli mám při svých výletech s něčím opravdu problém, pak je to vyhrabat se ráno včas. I když mám vždy ta nejlepší předsevzetí, že tentokrát to klapne, ráno nastane klasická porozhodovací disonance, kdy se mi jasně ukážou výhody rozhodnutí zamítnutého a nevýhody rozhodnutí přijatého. Když cestuju s někým a minuta odjezdu je jasně daná, tak tento problém nemám - nanejvýš špatně odhadnu čas na přípravu. Ale když cestuju sám a musím přesvědčit sám sebe, že bych už vážně měl jít a to je problém. Cesta je to dlouhá a bez přípravy se neobejdu. Takže jsem si den předtím sestavil cestovní plán, v kolik hodin kam a jak dlouho to asi bude trvat. Na ranní vstávání jsem si dal deset minut, prostě vyskočím, obleču se a jedu, to bude stačit. No, nestačilo a vyjel jsem až za půl hodiny. Těch 20 minut zpoždění následně fatálně poznamenalo celý výlet. Jak říká Josef Švejk, "Napoleon se u Waterloo zpozdil vo pět minut a byl v hajzlu i s celou armádou." Cesta po dálnici proběhla v naprostém klidu, dálnice je jako teleport, za chvíli jste na místě. Tentokrát jsem se při zadávání do navigace nespletl a zadal tam ty správné Rataje nad Sázavou a ne Rataje u Benešova. Četl jsem onehdy nějaký článek, že na pomník padlých ve druhé světové, dodali rusové jména, která nikdo neznal. Když to místní urgovali, ruský úředník jim řekl, že mají v republice asi 10 obcí se stejným názvem a že si v tom mají udělat pořádek. Upřímně, v tomto s ním vřele souhlasím.
První čtyři památky proběhly v naprostém klidu. Po prohlídce kláštera jsem měl v plánu ještě zajet na Konopiště. Ovšem, parkoval jsem od kláštera relativně daleko a než jsem došel k autu, než jsem nastavil navigaci, zjistil jsem, že se na místo dostanu na minutu přesně v době, když odcházejí lidi na poslední prohlídku. Než zaparkuju, než koupím lístek, řekněme deset minut. Nestíhám to. Možná, že kdybych vyrazil o těch 20 minut dřív, jak jsem měl v plánu. Kdyby se dalo zaparkovat u kláštera blíž - no, pozdě bycha honit. Co teď. Na Konopiště to nemá smysl, tam dorazím přesně na závěr a prohlídku nestíhám. Co tam mám jako plán B? Průhonice. Ani nemusím dovnitř, viděl jsem obrázky, zámek je velmi pěkný, kolem zahrada, bude to primisima pohoda na závěr. No, to jsem si dal. Kdybych věděl jak to tam vypadá, vyhnul bych se tomu zámku na sto honů. Ale neinformovanej člověk, nerozumnej člověk, to víte.
První varování osudu přišlo, když asi 20 km od Průhonic najednou auto na dálnici přede mnou, duplo na brzdy. I když jsem jel v relativně bezpečné vzdálenosti, takže kvílení pneu se nekonalo, kdybych se opozdil o jedinou vteřinu, kdybych zrovna v ten okamžik třeba koukal do zrcátka, nebo na tachometr, tak jsem v něm. Ubrzdil jsem to, ale musel jsem to chvíli rozdýchávat. Ještě během brzdného manévru jsem zapnul blikače, takže ten za mnou zabrzdil civilizovaně a v klidu. A pak, kilometry v koloně, krok-sun-krok, spojka plyn, brzda, přískokem vpřed, do omrzení. Před volbami jsem viděl nějaké video, kde jel Babiš autem a tvrdil, že celá dálnice je opravená. Tak tahle evidentně není. Po půlhodině celkem stresujícího popojíždění v koloně, konečně vidím příčinu. Dva pruhy, svedené do jednoho. A já stojím zrovna v tom neprůběžném. Doufám, že nenarazím na řidiče ze staré školy, který nezná pravidlo zipu. Naštěstí asi 20 let po zavedení tohoto pravidla, konečně řidiči vzali zip na milost, takže se úspěšně zařazuju a pokračuju v jízdě. Ale upřímně, začínám pomalu tušit, že jsem udělal chybu. Čím blíž k Praze, provoz viditelně houstne. Pražákům to evidentně nedělá problémy, lehce a snadno mění jízdní pruhy, využívají každou skulinku, každá vteřinka náskoku dobrá. Zato já jsem pomalý venkovský balík, jsem v čím dál větším stresu a chci už být kdekoli jinde, jen ne tady. Začínám chápat, proč chce EU neustále omezovat počet aut na silnicích, aby si auto mohli dovolit jen bohatí, jako za první republiky. Protože je jich sakra opravdu moc! A pak to přijde.
Chci uvolnit jízdní pruh pro rychlejší auto, vyhodím blinkr, ale jsem pomalý, příliš pomalý. V pravém pruhu kam chci najet, už se mezitím někdo nasunul. Auto za mnou už mě předjíždí, stále troubí abych mu uhnul a já zoufale jedu - po středové čáře! Polévá mě horko a klepu se jak osika. Ten za mnou naštěstí rychle pochopil moje drobné potíže a uvolnil pruh. Ještě dva týdny po tomto incidentu, jsem se styděl až za ušima, jak jsem mohl udělat takovou blbost. Proto ostatně dávám tyhle fotky tak pozdě. A pokorně se omlouvám oběma účastníkům, které jsem ohrozil. Jsem idiot, no. Potěšující je, že v Praze a jejím okolí, mě v autě hodně dlouho nikdo neuvidí. Druhé varování osudu, ale já stále nedbal a dál se sunul k Průhonicím.
Konečně ve městě. Ať koukám jak koukám, nikde parkoviště. Možná tam nějaké free parkoviště je, ale já nejsem místní a nevím kde. Před zámkem shluk zmatkujících aut a závory. Ježíši, oni tu mají parkovací automat. Neeeeeeeeee!!!!!! Začínám tušit, že pohodová prohlídka zámku a zahrad, se konat nebude. Do zahrad se platí, ok. Kupuju lístek, prodavačka potvrzuje moje nejčernější obavy, mají tu automatický parkovací automat, ale že prý je tam přesný návod. Co to znamená? Že budu muset napřed zjistit systém jak to funguje, jinak mě to nepustí. To vše v časovém i prostorovém presu, na natřískaném parkovišti, s kolonou netrpělivých řidičů za zády. Pokud mají někde parkovací automat, znamená to, že si tam turistů moc neváží. Obvykle to instalují do turistických velkoprovozů. Moc se tu nezdržuj, rychle zaplať a vypadni, je vás tu sakra moc. Místo nějaké klidné relaxační prohlídky - stres. U vchodu do zahrad - turnikety. Přikládám lístek k turniketu. Nic. Za mnou fronta lidí. "To musíte zasunout dovnitř, pane." Hmm, ono to není bezkontaktní? SSSedláci. Zasouvám lístek dovnitř - nic. Otáčím ho na všechny 4 způsoby - nic. "To musíte tou černou stranou nahoru, jak je tam ten čárový kód." Radí zase obecenstvo téhle komedie. Zasouvám lístek správnou stranou dle rady - nic. Ovšem člověk si musí umět poradit v každé situaci. Přeskakuju turniket a jsem rozhodnutý, že jestli mě za to někdo přijde seřvat, dostane do nosu. Už jsem z té Prahy brutálně vytočený a lituju, že jsem nejel radši na ty Konopiště.
Průhonice je krásný zámek a má ještě hezčí zahrady, což o to. Ale v podstatě jediné na co jsem schopen myslet je, jak se proboha dostanu ven, z toho debilního parkoviště. Protože už předem tuším, že bez nějaké komedie se to neobejde. Zámek i zahrady jsou velmi pěkné, užít si to ale nemůžu. Pryč odtud co nejdřív. Jdu k výjezdovému automatu, abych se podíval, jakým systémem to pracuje. Má tam být podle prodavačky návod, ale žádný nevidím. Že by byl jen "on screen"? Mačkám tlačítko help, ale na displeji se nic nezobrazuje. Mačkám ho víckrát, závora se otevírá, ale já jsem tu pěšky. Jsem úplně zpitomělý a nevím, co mám dělat. Absolutně nechápu ten systém. Zmateně se rozhlížím a hledám nějaké vodítko. Vida, cedule pokladna se šipkou. Jdu po šipce, která vede ke kiosku s občerstvením. Že by to měli jako vedlejšák? Koukám kde co lítá a pořád to nějak nepobírám. Obcházím kiosek a za ním naštěstí, konečně automat. Velký automat se dvěma zdířkami. Mám lístek od zahrad a lístek od parkovacího automatu, zkouším to strkat všude možně - nic.
Přichází nějaký člověk, v ruce lístek. Že by? Míjí kiosek a jde k automatu. Uvolňuji místo a bedlivě sleduju, co se bude dít. Pán na mě kouká nějak divně, tak vysvětluju, že si s tím automatem nevím rady. Aha, tenhle lístek, touhle stranou a semhle a pak zmáčknout tohle a sem dát prachy. Aha. Dobrá. Tiskne mi to další lístek. Ach jo, kolik těch lístků ještě budu potřebovat? Vůbec se mi nechce na hnusně zarvanou dálnici a tuším,že budu zase maturovat u výjezdového automatu. Řidiči obvykle jen stáhnou okénko, ale já radši vystupuju a vkládám lístek - nic. Druhou stranou? Nic. Že by to chtělo ten druhý lístek? Nic. Zase druhou stranou? Nic. Z posledních sil zase zoufale mačkám tlačítko help a závora se otevírá. S obrovskou úlevou odjíždím pryč a omlouvám se tímto všem okolo, kteří si u výjezdového automatu museli vyslechnout moje velmi hlasité nadávky. Do Průhonic už nikdy více, radši kouli do palice. Ale oni tam upřímně o nablblé venkovany z Moravy asi taky nestojí. Tak ať si to v Praze pražáci užijí, ale už beze mě.
Zpáteční cesta proběhla s úzkostlivou opatrností, poblíž Prahy jsem se neodvážil předjet ani kamiony, které se do kopce táhly šedesátkou. Zbytek cesty už proběhl v naprostém klidu. A mimo Prahu, mi dálnice připadala málem jako oáza poklidné sváteční pohody. Už scházel jen Mrazík v televizi, zpěv koled, rozzářená dětská očka a dárky pod stromečkem. Chudáci řidiči v Praze, lituju je, ti musejí mít pekelný život.
Bývalý hrad, dneska zámek Rataje nad Sázavou, stojí přímo ve městečku Rataje. Zchátralé renesanční budovy s psaníčkovými sgrafity, jsou hospodářským předzámčím. Rataje jsou jen kousek od hradu Český Šternberk, dá se to sfouknout najednou.
Je krásný slunečný den, ale slunce mám proti sobě, takže zámek je na obrázku trošku tmavší, než by bylo záhodno.
Zámek je prý barokně přestaven, může být zčásti pozdně barokní, ale celkově to vidím spíš na konec 18. století a klasicizmus.
Co ty stlačené klenbičky a půlkruhová okna s paprsčitě vybíhajícím dělením? Nejsou to náhodou prvky klasicizmu?
Toto křídlo zjevně obsahuje raně gotické přízemí, odhadem ze 13. století, s maličkými hrotitými okénky.
Detail. Tipnu si na ranou gotiku, vypadá to hodně archaicky.
Zámek je značně zchátralý, ale kupodivu se tu i provází.
Pohled na celé nádvoří. Uprostřed zajímavě řešené oblouky arkád, krajní půlobloukové, prostřední stlačené. Asi aby nebyla nuda.
Renesanční křídlo se sgrafity. Dole jednoduché arkády, nahoře ochoz. Těžko říct, proč budovu nezbourali a nesjednotili arkády podél celého nádvoří.
Pohled na zámek od cvičiště. Jak vidíme, čelo hradu bylo vybouráno kvůli čestnému dvoru.
Pohled do hradního příkopu.
Čelo zámku na druhé straně, z boku je malá vyhlídková terasa. Příkop je tu už zasypán.
Pohled do hradního příkopu zespoda.
K zámku vede kamenný most a tam kde kdysi mohla být čelní zeď zámku, je něco naznačeno šmorcováním.
Budovy zámku na této straně sahají až dolů na úroveň městečka.
A tady zase vidíme šmorcování na zdi. Ta nižší renesanční budova vpravo, byla nejspíše určena k demolici a zámek měl být celý stavebně sjednocen. Asi došly peníze, nebo chuť.
Arkády zevnitř.
Sál s raně barokním krbem, z nějakého červeného šutráku. Poctivě označen letopočtem, druhá půle 17. století.
Kopie pozdně gotické truhlice.
Jeden z mála zámků, kde vás pustí i na půdu.
Pohled z půdy na nádvoří, směrem k Neuhofu.
Pustí vás i do sklepení, kde Dan Vávra natáčel propagační videa pro kickstater.
Kolem zámku se dá projít i z druhé strany, kopec je extrémně prudký, přesně takový, jaký je potřeba na pořádný hrad. Dole mohutně hučí Sázava a dělá docela randál.
Kostelík, kde se konala legendární KCD párty, by hráč už dneska nepoznal, vypadá od základů přestaveně.
Náměstí v Ratajích nad Sázavou. Pohled k hornímu zámku.
Nad hlavou mi jako čestná stráž přelítla letka grippenů. Stačí jen přejít z horní strany náměstí na spodní a jsem u druhého místního hradu.
Jmenuje se Pirkenštejn, údajně je to česká zkomolenina německého názvu Bürgstein. Tak se původně jmenoval skalní hrad Sloup, odkud pocházel majitel Ratají.
Poblíž hradu je brána do městečka, důvěrně známá každému hráči. Ve spodní části má doposud zachovalé dva kusy kamenného ostění, s mělkou vpadlinou, evidentně jen pro vrata - na padací most je to málo. Horní část brány je dozdívaná v novověku a je zcela nepůvodní. Kdysi tady stála skutečná brána s kamenným, snad lomeným obloukem a okovanými vraty.
Brána do hradu Pirkenštejna.
Věž hradu, původně byla asi vyšší. Dnešní dřevěná nástavba je nejspíše výsledkem novověké úpravy na zvonici.
Podél hradu se dá sejít po cestičce dolů k řece a obejít to celé kolem dokola.
Hrad se nachází v částečných zříceninách, kolem jádra hradu je pobořená hradba parkánu, což je trochu škoda, že to zaniká.
Hrad stojí na pěkné skále.
Hradní palác byl změněn na faru, dneska je hrad v soukromém držení.
Kopeček na kterém stojí město Rataje. Nahoře je trochu vidět horní zámek.
Cesta ke hradu v KCD vede přesně naopak, dneska vede silnice tudy.
Zpola zazděný středověký vstup do věže.
Obcházím hradní skálu kolem dokola.
Zbytky parkánu kolem hradního paláce.
Hrad dole z údolí, je lépe vidět zdálky.
Zoom.
Líná huba, hotové neštěstí a za zeptání nic. Přinejhorším mě pošlou do háje. Naprosto neradím dožadovat se vstupu do hradu násilím, ale jak vidíte, když slušně požádáte, pustí vás aspoň na nádvoří.
Potůček v okolí hradu, pod hradním kopcem. Někde za zády mám mlejn, kde začíná hra.
Plán hradu převzat ze stránek hrady.cz
A kdepak to jsem teď? U Talmberka v lomu, kousek od hradu. Kolem tohoto lomu hlavní postava zdrhá ze Stříbrné Skalice před kumány, nebo tady vyšetřuje dodávku špatného kamení.
Cesta obtáčí dokola hradní kopec, stejně jako je to ve hře.
Vidíme věž, ve 30. letech 20. století bohužel sníženou na úroveň okolní hradby a bránu v čelní hradbě. Vpravo turistu láká cestička do kopce, ale tudy se na hrad nedá dostat.
Na ceduli je napsáno: 5 Rataje, 4 Ledečko, 5 Samopše, 7 Sázava. Samé známé názvy.
Kupodivu, zepředu se na hrad jít nedá, všude jsou tam ploty a soukromé pozemky. Když už jsem to málem vzdával, zeptal jsem se někoho místního a ten mě poslal tudy. Zezadu, do nejprudšího kopce. Co bych neudělal pro české památky.
Z hradu se zachovala v podstatě jen snížená čelní část, díváme se na ni zevnitř. V jednom nároží stála velká věž, ve druhém nároží, na které se právě díváme, druhá menší věž, nebo spíš nástavba na obranný ochoz.
Střední část hradby, nese zevnitř stopy po častých vysprávkách. Je to spíš už mozaika, než zeď.
Hlavní věž a brána zezadu, dneska snížené a konzervované.
Plán hradu i s vyznačením parazitní zástavby. Jak vidíme, druhá menší věž, byla dostavovaná nejspíše dodatečně, asi aby se získala plocha pro zvýšený obranný ochoz a zlepšila se obrana z tohoto boku hradu.
Předhradí a parkán jsou nepřístupné, soukromé. Domky na místě hradu, vrchnost dovolila stavět už někdy v 19. století. Je to škoda, ale co už se dá dělat.
Tudy jsem cca 30x dobýval Talmberk, včetně nepřeskočitelné úvodní animace. Hrad zboku.
Hradní kopec zezadu.
Zoom.
Cestička z Talmberka nahoru do lesů.
Hrad před demolicí, snad někdy za první republiky. Ještě ho trochu zbylo.
Pohled na hrad zezadu, první republika.
Představa vývojářského týmu studia Warhorse, jak mohl Talmberk vypadat ve středověku.
Vyobrazení zřícenin v roce 1848, v popředí vidíme vodní nádrž, na hradě už jsou vystavěny domky parazitní zástavby, vzadu ještě stojí střep paláce.
Vyobrazení zřícenin v roce 1820, autor Joann Venuto.
Podoba věže ještě před snížením.
Do kláštera Sázava jsem přišel relativně včas, auto jsem hodil asi 10 minut od kláštera ke hřišti.
Čelo kláštera, s velmi zajímavou věží.
Barokní budova u vstupu.
Tolik staletí to stavějí a pořád to není hotové. Flákači.
Věž, která měla stát v čele gotického trojlodí. Stačili dostavět jen hlavní loď a pak přišly husitské války, které stavbu zarazily navždy.
14 let překvapivých oslnivých vítězství a na jejich konci jsme všechno zahodili a následoval pokorný návrat do stádečka Svaté Církve, zpět pod kuratelu Papeže a císaře Zikmunda. Přesně tak to v našem národě dopadá se vším. Mohli jsme světu něco důležitého dát, ale museli jsme si počkat sto let na Martina Luthera, než nám to němci oficiálně schválí. Bez toho by to přece nešlo.
Kdopak to odsud ve hře lukem sestřeloval glajchu? No já přece. A myslíte, že trefil první ranou? Nee. Zaměřovaaaač, chci zaměřovač!
Věž zboku, s předpřipraveným šmorcováním, pro dostavbu další zdi, K tomu už ale nedošlo.
Hlavní loď.
Nějaké sochy.
Loď zevnitř.
Tady někde bydlí nápravník a tady někde jsem ve hře číhal na vraha. A pak jsem tu najímal do služby Kiesera.
Po nejstarší části kláštera, románském kostele, už moc nezbylo. Ale v Kingdom Come:Deliverance ho zase obnovili, běžte se kouknout. Někde vlevo jsem ve hře plel klášterní zahrádku a nikdy se mi ten quest nepovedlo splnit, netuším proč.
Pohled na bok kostela a zbytky ohradní zdi. Podle opěrných pilířů kostela vidíme, že má skutečně středověké jádro. Dole v údolí řeka Sázava, ze které jsem ve hře lovil hlavu čerta.
Barokní interiéry kostela.
Bohužel, až na konci prohlídky jsem se dověděl, že se do kláštera nedostanu, protože to má opět - chvíle napětí - okruhy. Zvlášť kostel, zvlášť klášter. A já jsem se samozřejmě chtěl podívat hlavně do kláštera.
Takže jsem klášter neviděl, celou hodinu jsme prolézali jen kostel. Ani jsem neviděl místo, kde jsem ve hře sejmul opata. Okruhy jsou MOR ČESKÝCH PAMÁTEK, ZRUŠTE JE!!!
O svých trablích na cestě na zámek Průhonice, i zápasu s místním parkovacím automatem, už jsem podrobně psal nahoře.
Někdo samozřejmě může říct: "No jo, blbá lopata, nezvládne ani zasunout parkovací lístek. A takoví by chtěli volební právo." Klidně si poslužte.
Ale věřili byste, že jsem ještě před dvěma lety, před příchodem covidové katastrofy, obsluhoval počítačem řízené CNC obráběcí stroje?
Ba dokonce, jsem v tom našel jisté zalíbení. Kdyby nebylo jednoho debila, který mi škodil kde mohl a sabotoval mi stroj, byla by to vlastně super práce.
A vidíte, stačí jeden parkovací automat a jsem v koncích. Nenávidím parkovací automaty, jako četník nudisty.
No, aspoň vím, kde jsou hranice mých schopností. Dálnice v okolí Prahy, mě prověřily dokonale.
Takže příště spíš na opačnou stranu. Slovensko má ovšem jednu velkou nevýhodu.
Cestou tam vám svítí slunce do očí a na zpáteční cestě taky.
Budu to muset nějak překousnout. Byl jsem už na Slovensku na hradech Korlátka, Branč, Čachtice, Červený Kameň, Orava, Smolenice (ano, vím, nepřístupný), Ostrý Kameň a určitě ještě něco, na co si už nevzpomenu.
Ale jak z výletu dneska nejsou fotky, jako by člověk nikde nebyl. Časem napravíme.
