jdomansky@tiscali.cz
04.09.2020
Zpět na hlavní stránku.
Zámek Telč, hrad Roštejn.
Absolutní základ veškeré turistické strategie v Telči je v tom, vědět kde leží záchod. K záchodu tudy, přátelé. Ten zelený dům s rohovou arkýřovou věžičkou, je mimochodem, nejvzácnější barák v celé Telči, jeho model vyšel v papírové podobě i v Ábíčku, čistá krásná renesance, 16. století, na stěnách vzácné malby.
Hledal jsem ten záchod před prohlídkou půl hodiny marně po celém náměstí a další půl hodiny pro prohlídce. Ale zadařilo se, jsou to ta dřevěná dvířka vpravo.
Rovně k zámku, vpravo k jezeru s loďkami.
Vstupní brána do zámku, kde se vybíralo vstupné. Telč je jinak uzavřená, kromě jednoho, dost nezajímavého okruhu. Věděl jsem to předem, ale když už jsem tady, praštím se přes kapsu. Fotit se smí podle chuti, zdarma.
Renesanční arkády.
Renesanční strop. Do krásných a unikátních sálů zámku se nedostanu, kvůli rekonstrukci. Ale stejně už jsem tam kdysi byl.
Zámek ze zahrad. Kdysi to byl vodní hrad, později přestaven na opravdu mimořádně výstavný renesanční zámek. V této podobě se dochoval dodnes. Naštěstí ho minula komunistická devastace, takže se nestal továrnou, nebo školou. Přes 400 let je ve stále stejném stavu, takže se není co divit, že je mezi památkami UNESCO.
Kolem zámku je jezero, s možností půjčit si loďku.
Jedna ze vstupních bran do města, připojuje se zboku na náměstí.
Gotický kostel s věží. Na věž se dá vylézt, ale je to o hubu.
Zámek z věže.
Náměstí z věže.
Na opačné straně náměstí, stojí velmi vzácná románská věž, snad už z 12. století. Narozdíl od té předchozí, má mnohem pohodlnější schodiště.
Hlavice románského okna se sloupky.
Jedna z renesančních bran do města.
Hrad Roštejn, neboli Rosenstein (růžový kámen), si neplést s
hradem Rokštejn, (Ruthenstein - Ruthův kámen) který leží poblíž. Hrad se v renesanci stal loveckým sídlem pánů z Telče a zůstal jím až do dob komunizmu. Všiml jsem si v Telči trofejí s nápisem, kde byla zvěř zastřelena. Hodně jich je z Roštejna. Na hradě jsem už kdysi byl, ale už je to dávno, je čas si to zopakovat.
Čelo hradu. Měl podobu trojúhelníka, v jednom nároží stojí velmi zvláštní, nepravidelně sedmiboká věž, za ní stojí palác, který je za věží skryt a zároveň je postaven na skalním masívu, který mu dodává obranyschopnost. Zboku vybíhá středověká hradba, která ke hradu přihrazuje trojúhelné nádvoří. ve volném rohu nádvoří stojí gotická kaple.
Nároží věže je dokonce částečně vysunuto nad terén pomocí krakorců.
Čelo hradu, zcela vpravo kaple.
Hrad se dá obejít kolem dokola.
Království za kvalitní foťák, co ten mi už pokazil fotek.
Hradní skála má deskovou odlučnost a vrchol pahorku je poset kameny a skalkami. Velmi malebné a zajímavé.
Zadní část hradu, s několika arkýři, ty horní jsou asi záchodové.
Renesanční brána, předsazená před napůl zbouranou bránu gotickou. Bráno zevnitř.
Zbytečky renesanční výmalby. Bohužel, hrad v roce 1915 po úderu blesku vyhořel spolu se vším, co v něm bylo. Ano, počátkem 20. století. Někdy máme takový zlozvyk, že svou dobu považujeme za konečnou. Že vše je skvělé, nic lepšího už nebude a vše bude stále stejné, jako je to teď. Omyl. Naše doba podléhá té samé entropii jako ve středověku a kdykoli se může zvrhnout do naprostého chaosu a úpadku. Kolik hradů vyhořelo, nebo bylo zničeno, poškozeno, vykradeno, ponecháno bez údržby, v osvíceném 20. století.
Sklepení pod hradem, překvapivě teplé a suché. Lepší sklepy tady jsou taky, ale slouží pro potřeby místní restaurace.
Někde za krbem stojí věž, právě odtud přišel ničivý požár v roce 1915.
Hrad z nádvoří.
Hrad dodneška vypadá v podstatě stejně, jako ve středověku, takže rekonstrukce není potřeba.
Co mě opravdu překvapilo, byla černoška v pokladně. Přijdu na hrad, hledám pokladnu, vidím nápis pokladna, jdu dovnitř a hlásím černošce: "jeden lístek prosím." A ona na mě: "Kam." Hledím na ni, jako by spadla z višně, ukazuju rukama okolí a říkám, "No, sem." A černoška: "Neřekl jste mi, na který okruh." Ani ve snu by mě nenapadlo, že malý hrádek, který kolem dokola obejdete za pět minut, je rozdělen na okruhy. Tyhle debilní okruhy, to je mor českých památek. No nevadí, čekám tedy, jestli mi nabídne nějaký papír, nebo řekne jaké jsou tam okruhy. Nic. Koukáme na sebe, mlčíme. "Dostanu ten lístek?" ptám se nesměle. "Neřekl jste mi kam." Zmateně se rozhlížím, kde tu mají nějaké informace. Nic nevidím, černoška mlčí a já jsem čím dál zmatenější. Konečně se uvolila mi sdělit, že informace o okruzích jsou před pokladnou. S hlubokým povzdechem odcházím z pokladny a luštím místní systém. Přátelé, snažně prosím, jestliže turista chce informace, měl by je dostat. Turista je na místě obvykle poprvé a nemá přesné info, jak to na daném místě chodí. Byl by až takový problém vytisknout papír s okruhy a pokud turista chce, podat mu ho? Nebo ho mít na stole pod sklem, ukázat na něj a říct: "vyberte si okruh?" Vyřešeno. Mě osobně tenhle mikrokonflikt celkem znechutil, přitom byl úplně zbytečný. Často se stává, že odpovědná osoba trpí profesionální slepotou a dokud se jí nestane něco podobného, jednoduše neví, že něco dělá špatně. Tak to tedy píšu jasně. Vytiskněte si prosím info o okruzích a hoďte si ho v pokladně někam na stůl, když už musíte mít mermo mocí 3 okruhy na hradě s pěti a půl cimrama. Ani to, že okruh stál jen 15 korun, mě bohužel nezbavilo nepříjemného dojmu, že tam zacláním. No, potřetí tam už asi nepojedu. Mimochodem, ta černoška na Roštejně, je jasný důkaz o tom, že černoši na hradech jsou. Sypu si popel na hlavu. Vávra se zmýlil, já jsem se mýlil. Do
Kingdom Come Deliverance je nutné přidat černochy.