13.08.2022 Zpět na hlavní stránku.
Protože mám ještě pořád nějaká eura, vyjel jsem na Slovensko, abych se toho zbavil. Navštívil jsem postupně hrady Trenčín, Topolčany a Tematín. Ty tvoří trojúhelník, ve středu kterého leží pohoří Považský Inovec. Ze všeho nejvíc se mi líbil hrad Tematín, přes obtížnější přístup. Doporučil bych na něj jít přes rekreační středisko Bezovec, které leží uprostřed mezi osadami Stará a Nová Lehota. Tentokrát už jsem se nenechal nachytat navigací a cíl své cesty jsem si vždycky prohlédl předem. Ono je totiž různých Lehot na Slovensku víc.
Věděl jsem, že v Trenčíně je placené parkování, mimoúrovňové křižovatky a barevné zóny. Nic, co by turistu lákalo. Ale naštěstí je tu uprostřed města i parking s obsluhou.
Můžete pokračovat dál do města a vejdete na náměstí touto původně středověkou bránou.
Pokud před bránou zahnete doprava, do této moderní budovy, vede tudy jedna ze tří cest ke hradu. Pokud půjdete nahoru a zahnete doleva,
dostanete se kolem kostela k přední bráně hradu. Je to velmi blízko. Mimochodem, portál do kostela je čistá renesance.
Pokud nezabočíte ke kostelu, ale pokračujete dál do kopce tou samou cestou, dostanete se do lesoparku Brezina, kde je druhá, zadní brána ke hradu. Tato brána se ale otevírá až v 11:00.
Dá se tudy projít po mostě do hradu.
Hrad je tu opevněn obřím půlkruhovým rondelem. Ze strany lesoparku Brezina je totiž hrad přístupný v podstatě po rovině a majitelé hradu neměli hluboko do kapsy, aby tuto drobnou nevýhodu napravili.
Pokud pokračujete na náměstí nad kterým se tyčí hrad, upřímně, chtělo by to lepší značení. Turista na místě nebyl, neví jak to tu chodí, netuší kudy má jít. Značení absolutně žádné, ptám se každého koho potkám a jsem už lehce nervózní, protože jsem si přečetl, že po nákupu lístku mě údajně čeká ještě půl hodiny do kopce na prohlídku. Až na konci náměstí jsem konečně našel jednoho místního, který věděl kudy na hrad a nasměroval mě správným směrem.
Další cesta na hrad. Hned za bránou na náměstí - nahoru, přes krytou kostelní chodbu.
A na konci náměstí, další cesta na hrad. V podstatě každá odbočka směrem ke hradu, kterou se vydáte, vede ke hradu.
Po cestě jsou nějaké obchody a restaurace.
První opevnění hradu, renesanční baštičky. Nad nimi strmá skála.
Na fotce se to nezdá, ale je to pěkně strmý kopec. Nahoře je kasa. Pověsti o tom, jak se od kasy musí půl hodiny do kopce, samozřejmě jako vždy přeháněly. Kasa je normálně na hradním nádvoří a do jádra je to kousek.
Jádro hradu Trenčín na skále.
Goticko-renesanční palác pod jádrem.
Jak se mi to stává každou chvíli, na hradě se zase konala nějaká kostýmní akce, po hradě všude stany, vojáci v brnění a podobně.
Jak to vypadalo u brány do hradu.
Vstup do jádra hradu.
Jádro hradu.
Klasická gotická brána s vpadlinou pro padací most a otvory pro řetězy, které most spouštěly.
Tak, soudruzi, japa to přeložíme? Urozený (ac magnificus?) velkolepý pán (dnus-něco) hrabě Štěpán Ilésházy, palatín království maďarského, soudce kumánů, sezením na Trenčíně a (Lipto?) hrabě (sac:) král Matyáš druhý z království maďarského (2c) rádce pro maďarské velitele vojsk(?) (2c) a Kateřina Pálfy z Erdédy(?) manželka, postavili roku 1609.
Kdysi tu stálo velkomoravské hradisko. Po jeho dobytí a zničení maďary, tu stálo něco dalšího. Na obrázku zbytky kaple v podobě čtyřlístku, snad z 11. století.
Chodbičky v síle zdi, v hlavní hranaté věži hradu.
Hrad spolu s celým Slovenskem, patřil na počátku 14. století mocnému a bezohlednému uherskému magnátu, který se jmenoval Matúš Csáky Trenčiansky. Sám sebe nazýval pán Váhu a Tatier. Tento pán dosadil na uherský trůn budoucího českého krále Václava III. Ale jakmile od něj získal potvrzení zisků, hodil ho přes palubu a zradil ho. Za krále Jana Lucemburského se 12 000 vojáky napadl české království a počínal si u nás s velkou surovostí. I nový maďarský král Karel Robert, přes maximální podporu papeže, si ho nedovolil napadnout, i když nad ním předtím zvítězil v bitvě u Rozhanovců. Teprve po jeho smrti, když majetek převzal Matoušův bratr, král oblehl hrad Trenčín a zlikvidoval konečně tento velký problém. Slováci často tohoto magnáta obdivují a předpokládají, že to byl jakýsi nejstarší slovenský vládce od dob Velké Moravy. Ale tento šlechtic byl nejspíše maďar jak poleno (neví se to jistě) a jeho jediný zájem byl hrabat majetek a přepadat všechny v dosahu. Když přestavoval Trenčínský hrad, údajně vymáhal tolik daní a neplacených robot, že se okolí hradu prakticky vylidnilo. Aby poddaní neumřeli hlady, museli utéct na jiná panství. Nic, co by někdo mohl nebo měl obdivovat.
Asi o 50 km dál, stojí konzervovaná zřícenina hradu Topolčany.
Ano, i tento hrad ovládal a vlastnil Matouš Čák.
Neplacené parkoviště pod hradem, ve vesnici Podhradie.
Cesta na hrad. Věž je odtud už vidět, jak vykukuje nad lesem.
Tady už jsme v podstatě uvnitř hradu, předhradí bylo opevněno slabou zdí s několika baštami. Dochovalo se to jen v útržcích.
Tahle brána se mi nějak nezdá. Přijde mi to jako nějaká novověká dostavba, nebo konzervace. I spáry kolem brány by mohly napovídat, že není původní. Každopádně jsem tak divnou bránu ještě neviděl.
Pod jádrem hradu se nachází velké nádvoří, se spoustou místa.
Kolem jádra obíhala nižší parkánová hradba.
Jádro z boku.
Jádro se vstupní bránou a mostem. O hrad pečují dobrovolníci. Byla by škoda nechat to rozpadnout. Proč vlastně stát, který platí tolik kravin, nemůže zaplatit na každé zřícenině kastelána, biletářku a dva údržbáře? Byl by to až takový problém, platit cca o tisíc výplat navíc, když bonusem by bylo, že by se o hrad někdo staral? Napadne to už konečně někoho? Uvědomí si konečně někdo, že rozpad a postupné úplné zmizení hradních zřícenin, je nezvratný proces a to co jednou spadne, už nikdy nikdo zpátky nepřilepí? Trkne už konečně někoho, že se definitivně a nevratně ztrácí vysoká architektura, která po staletí zkrášlovala krajinu? A jo, já zapomněl. Odpovědní jezdí na dovču do Dubaje či na Maledivy, jak by je tohle mohlo napadnout, když je to nepálí. Ale mohli by něco udělat, pro historické památky ve své vlastní zemi. Jsou za to dokonce i placení.
Tady kolem dokola obíhaly paláce, ale už jsou rozpadlé. Zachovaly se nějaké sklepy.
Hranolová věž není přístupná.
Parkán kolem jádra.
Z opačné strany hradu vedla další brána, dodneška částečně zachovaná, podle zdiva s podílem cihel novověká. Tato brána je ale dneska zarostlá a nepřístupná.
Kousek, doslova jen pár kilometrů od hradu Topolčany, stojí hrad Tematín. Ale... abych se na něj dostal, musím objet horský masív - dobrých 60 km. Tak to tu na Slovensku chodí, hory tu šéfují, auta se musí přizpůsobit. Po cestě jsem minul zámek v Moravanech na Váhom, koukal jsem se po nějakém místě k zaparkování, ale nic jsem neviděl, a navíc zámek měl lešení, z čeho jsem si domyslel, že bude asi v rekonstrukci. Tematín je vidět z velké dálky, podle zamlžení fotky skutečně používám zoom na foťáku a stojím na silnici asi 10 km od hradu, zdánlivě nemůžu zabloudit. Jel jsem tedy podle plánu do Nové Lehoty a cestou jsem koukal po cedulích na Bezovec. Bezovec totiž navigace nenašla, takže jsem musel ručně. Přišlo mi, že celé dlouhé kilometry jedu OD hradu, místo abych jel k němu. A taky že jo.
Měl jsem z toho docela strach. Na hrad se totiž jde 5 km lesem a na fotopasti tu chytají medvědy. Ano, v okolí hradu skutečně žijí medvědi. A pokud nějakého potkám, může být průšvih. Doufal jsem, že se po cestě přidám k nějakým jiným turistům, ideálně s malými dětmi, aby měl medvěd jednohubky a já stíhal utéct. Kámoš byl před nedávnem taky na Slovensku a narazil na dva medvědy, kteří přeběhli přes cestu cca 20 metrů od něj. Prý to bylo, jako když se valí lavina, obrovské obludy. O kilometr dál pak málem šlápnul na hada. No, mám rád přírodu, ale co je moc, to je moc.
U hradu není žádná větší obec, která by se dala zadat do navigace. Ale, mezi obcemi Stará Lehota a Nová Lehota, je velká křižovatka a odbočka nahoru, k lyžařskému středisku Bezovec. Hodil jsem auto k penzionu Bezovec, ale dalo by se hodit i výš, auta parkovala až k lyžařským vlekům u Šport chaty. Parking je zdarma.
Vyrážím po modré značce a musím pochválit, protože značení je vzorné, celou cestu jsem nebloudil. Onehdy se mi díky povedenému značení povedlo zabloudit 3 km od mého rodiště, tady to nehrozí.
Je tu krásně, po cestě potkávám turisty, ale všechny v prostisměru. Jako návnady na medvědy se mi nehodí.
Fouká studený vítr a zároveň je vedro. Chvíli lituju že nemám bundu, chvíli se peču. Je poznat, že jsem v horách.
Je to sice pět kiláků, ale uteklo to rychle. V dálce už vidím hrad. Cesta měla jen jedno nepříjemné strmé stoupání, asi 200 metrů dlouhé, jinak se to dalo. Taková pěkná delší procházka lesem.
Trojúhelná bašta s oblým čelem, chránila přístupovou cestu. Před ní se zachovaly zbytečky bašty a šikmé hradby. Asi aby se ztížilo vyrážení brány.
Hrad na počátku 18. století patřil veliteli povstaleckých vojsk knížete Rákociho, který se jmenoval Mikuláš Berčéni. Ten nechal hrad důkladně opravit, opevnit a zásobit. Ale po porážce povstání roku 1710 přitáhlo ke hradu císařské vojsko. Majitel hradu utekl a horskými stezkami se mu povedlo utéct do Polska. Posádka hradu vzdorovala tři dni, aby mu dala náskok a pak se vzdala. Místo pána hradu, nastrčili dokonce jeho dvojníka. Samotný Mikuláš Berčéni pak dožil v Turecku. Hrad byl císařskými rozbořen a od té doby leží ve zříceninách.
Brána do předhradí.
Barokní brána do jádra, i s nárožním maltovým kvádříkováním.
Druhá brána do jádra, tentokrát gotická. Evidentně neměla padací most, ale jen vpadlinu pro vrata a na druhé straně otvory pro panty.
Hlavní nádvoří jádra.
Na hradě opět něco dělá skupinka nadšenců, některé části se snaží rekonstruovat.
Na hradě se vybírá vstupné dvě eura, dá se tu i něco koupit. Nějaká parta si tu opékala špekáčky, hned bych si dal taky.
To vypadá jako korálový kámen. Na hradě je ve zdech hodně kamenů stejného druhu.
Kam se z hradu člověk podívá, tam jen lesy.
V čele hradu je mohutný barokní bastion.
Dole měl klenutá dělostřelecké patra, ale kupodivu s trámovými stropy. Koneckonců nevadí, i na válečných lodích byly dřevěné paluby a kolik tam stálo děl. Větší okna nad střílnami, sloužila pravděpodobně k odvětrávání. Nahoře podle velkých oken, byl obytný.
Odcházím z hradu a doufám, že stejně jako cestou sem, se mi medvědi vyhnou. Jediné medvědy co jsem ochoten snést, jsou ti dva, co se potkali u Kolína.
Musím opět pochválit slovenské řidiče. Ujel jsem několik set kilometrů, prošel tři hrady a nic špatného se mi nestalo. Žádné nervní vzteklé matky, žádné výkřiky: "Kam ten chlap leze!!!" jako na mě onehdy vyjela paní na jistém hradě, když jsem se pokoušel zaparkovat kolo, žádní agresívní předjížděči na silnicích, nic. Když si tedy odmyslím řidiče džípů, kteří řežou zatáčky středem a zásadně neuhnou, ani když jedete přímo proti nim. Ale to jsou maličkosti. Na Slovensku tedy klid a pohoda, všichni milí a vstřícní, už jsem si myslel, že to všechno proběhne v přátelské atmosféře a zbudou jen hezké vzpomínky. No, to jsem si opravdu jen myslel. Sotva jsem na zpáteční cestě překročil hranice zpět do České republiky, v prvním městě uzavírka, o které jsem nevěděl. Přibrzdil jsem a koukal, jestli je úplná, nebo tam nechali aspoň jeden pruh, kudy to mám objet, nebo jak to tady vlastně funguje.
Nečekal jsem nějaký problém. Ale za mnou najednou začal nějaký nervní pí..s troubit. Upřímně, jestli něco opravdu nenávidím, je to troubení. Já sám klakson nikdy nepoužívám. Nikdy jsem neměl důvod. V podstatě ani nevím, jestli mi klakson vůbec funguje. Pokud je přede mnou uzavírka a je tam řidič, který neví co má dělat, to poslední co by mě napadlo, je na něj troubit. Tím ho jen vyvedu z rovnováhy a příšerně naštvu. Není jednodušší prostě pár vteřin počkat, než se zorientuje, než kolem sebe přes klakson šířit vztek a agresivitu?
Když na mě někdo troubí a stalo se mi to v životě už víckrát, obvykle právě díky objížďkám, působí to na mě jako rudý hadr na býka. Ve vteřině jsem z klidu a pohody vytočený doběla a bez sebe vzteky. Když na mě někdo troubí, je to jako vyhlášení války a výzva k boji. A já se z relativně klidného člověka měním v agresívní hovado, schopné i násilí. Ukázal jsem debílkovi pár fakáčů a párkrát zahrozil, následně jsme si podobnými posunky vzájemně sdělovali své antipatie. Blbeček tam měl dokonce i rodinu. To se teda před nima ukázal. Hovado. Bohužel mě tak vyvedl z rovnováhy a vykolejil, že jsem vzápětí najel do jednosměrky a musel potupně vycouvat, načež mě debílek vítězoslavně předjel. Pokazil mi náladu na několik dní. Asi jsem to měl radši spolknout, myslet si o něm svoje a nic mu neukazovat. Zbytečně jsem klesl na jeho úroveň a to mě štve ze všeho nejvíc. Povedlo se mu vytočit mě a dostal mě na svou úroveň. Ale ať o tom přemýšlím jak přemýšlím, nevím jak jinak jsem na tohle měl reagovat. Nechat si to líbit? Ne! Jít mu rozbít hubu? Přehnané, s následky. Fakáč do zpětného? Postačuje.
Lidi prosím vás, netrubte. Nepoužívejte to. Fakt tím šíříte jen vztek a agresivitu. Je to odporný zlozvyk, troubit na lidi. Nestalo se vám nikdy, že jste zůstali u uzavírky na pár vteřin stát, abyste se zorientovali? Já myslím, že se to stalo asi každému řidiči. Prosím tedy v takových případech o trochu tolerance a trpělivosti. Že je na místě uzavírka a kudy ji objet, víte možná vy. Ale to neznamená, že to ví KAŽDÝ. Chápeme se? Mě nejsou podobné scény příjemné ani trochu a kdybych si mohl vybrat, vyhnul bych se tomu. Ale on na mě troubil a já jen reagoval na jeho agresivitu. Nemohl jsem za to, že za mnou jede zrovna takové pako bez empatie. Škoda, mohl to být úplně bezproblémový výlet. Ale stačilo narazit na jednoho netrpělivého debílka co rád používá klakson. "Uhněte plebové, jede pán." Ach jo.