21.03.2024 Zpět na hlavní stránku.
Tak jsem vyjel vyřídit nějaké resty. Zpočátku sice bylo hnusné počasí, ale spolujezdkyně jindy neměla čas. Na hradech Branč i Čachtice už jsem samozřejmě kdysi byl, ale neměl jsem z toho fotky. Chtěl jsem Branč vyfotit zdálky, ale nepovedlo se mi nikde zastavit. Kromě toho jsem měl celkem problém hrad vůbec najít, přestože jsem ho viděl na kopci, takže jsem se ploužil kolem hradu a hledal nějakou ceduli. Výsledkem bylo nervózní vytrubování od nějakého místního debila v bílém SUV, který se vztekal, že mě nemůže předjet. Jakoby to byl můj problém.
Zajet se dá až úplně pod hradní kopec, zaparkovat se dá u hřbitova pod hradem, na hrad je to kousek, ale do pěkného kopce.
Vybírá se tam vstupné, ovšem já tam byl mimo sezónu, takže zdarma.
Dělová bašta by byla fajn, kdyby nebyla schovaná za vnějším okruhem opevnění, takže dostřel byl nejvýš od její střílny k vnější hradbě.
Hrad získal v 17. století barokní opevnění, i s nějakými bastiony.
Můžu odpovědně říct, že obě zříceniny vypadají skvěle zdálky, ale bohužel už méně hezky zblízka. Zřícené zdi jsou na kontaktní vzdálenost tak nějak všude stejné.
Něco je na hradě zakonzervované, ale jak vidíme, ne všechno. Řádek děr v horní části hradby, jsou nejspíše otvory po dřevěných trámkách obranného ochozu. Velké dolní otvory, jsou nejspíše dělové střílny.
Na nejvyšším místě hradu, dole zbytek nějaké brány.
Hrad stojí na stolové hoře, pěkně vysoko nad okolní krajinou.
A to už jsme v Čachticích, v restauraci. Vlevo vedle ní, je úzká jednosměrka na hrad. Parkoviště u hradu je cca 2 km daleko.
Měl jsem jen pár euro, tak jsem objednal nejlevnější pizzu pro nás dva. Ale obsluha se ptá, jestli chci normal, nebo velkou. Teprve pak si všimnu, že u každé pizzy jsou na jídelním lístku dvě ceny, za dvě velikosti. Dávám si tedy velkou, čekám takové ty "české" rozměry a přinesli nám OBŘÍ pizzu. Byli jsem na to dva, pizzu mám rád a nikdy jí nemám dost, ale tady jsem musel vyhlásit stop stav a zamávat bílým praporem. Nedal jsem to, nechal jsem si ji zabalit. Restauraci jednoznačně doporučuju, pizzu si dejte, je výborná.
Opevněný kostel, ve městečku Čachtice.
Dá se do něj jít i přes kamenný mostek, pod kterým vede silnice.
Renesanční zámeček v Čachticích. Prý tam byly původně zámky tři. Ale ten ve kterém se děly ty zlé věci, je dneska zbouraný.
Náměstí v Čachticích.
Barokní kalvárie. Taky jsem si užil docela kalvárii. Moje navigace MapFactor má občas potíže zjistit, kkterým směrem mám vyrazit na samém začátku cesty, kdy se auto nehýbe. Když jsem chtěl vyjet z náměstí už domů, nasadil jsem špatný směr. Nevadí, zajedu do nějaké uličky a otočím vůz. To by nebyl problém, ale při výjezdu z té uličky jsem ke svému úžasu zjistil, že přes stojící auta vlevo nevidím absolutně NIC a po hlavní sviští auta jak na běžícím pásu. Pokud se pokusím vyjet třeba jen o metr dopředu, někdo mě sejme. Pokus o vyjetí jistě skončí havárkou. A za mnou, jak je obvyklé, samozřejmě vytrubovač, který ze svého vyššího místa v dodávce, asi do křižovatky vidí. To je situace. Nevidím skutečně ABSOLUTNĚ NIC, nejde vidět co zleva přijíždí a za mnou nervóza co na mě troubí, to je radost. Posílám spolujezdkyni aby mi ukázala jestli něco nejede, sám bych tam asi stál dodnes. Pěkná past na řidiče, ale moc mě nepotěšila.
Parkoviště pod hradem.
Hrad Čachtice na vysokém kopci. Kdysi se o to bojovalo, mělo to obrovskou cenu, poddaní na to dřeli jak mezci a pak to ztratilo bojovou i obytnou hodnotu a šlo to do zřícenin.
Na hradě se v roce 1981 natáčel film Tajemný hrad v Karpatech. Četl jsem, že se filmaři náramně divili, proč po nich místní hází kamení. Zjistili, že před nimi prý navštívili kraj falešní filmaři, kteří vytáhli z místních lidí hromadu peněz, kromě jiného a pak zdrhli. Místní lidi z toho měli docela drsnou ostudu a okolní lid se jim kvůli téhle aféře údajně vysmívá doteď. Takže jak místní lidi vidí filmaře, dostávají amok. Snad už to dneska tak nebolí, když má kameru kdekdo a doby, kdy se kamera točila klikou, taky už pominuly.
Hrad má kastelána a vybírá se tu vstupné. Kastelán zrovna čekal nějaké archeology a hrad už potřeboval uzavřít. Ovšem, kampak s tím na českého turistu, líná huba hotové neštěstí, takže se nám ho povedlo ukecat. Za odměnu jsem naházel do hradní kasičky všechna eura co mi zbyla. Z jednocentovek pravda nebude mnoho radosti, ale sem tam padla i nějaká větší.
Slovenské hrady se obvykle dochovaly až do 18. století, protože neustále hrozily útoky turků a tatarů z Krymu. Ovšem jakmile opadlo nebezpečí a Rakouské císařství konečně začalo vyhrávat, šly hrady až překvapivě rychle do háje. Věřil by někdo, že za první světové bude mít Rakousko turky - své nejhorší staleté nepřátele, za spojence? Někdo tomu říká pragmatická politika, já tomu říkám hnus.
Na hrad jezdí v sezóně i motovláček, který vozí turisty. Kromě toho je přístupná i část podzemních chodeb ve městě.
Hrad stojí na vápencovém kopci 375 m.n.m vysoko. Jak vidíme, narozdíl od Branče hrad nezabral celý kopec, hřeben se táhne před hrad dodaleka.
Hrad se opravuje a konzervuje, buďme za to rádi.
Že jsem na něco zapomněl? Ne, o té osobě psát nebudu, i když má na hradě pamětní desku ve zbytcích věže, kde zemřela. Doufám, že se smaží v nejhlubším pekle, pokud peklo existuje. Existuje i film od pana Jakubiska, který se z neznámých důvodů snaží falšovat historii a dělat z té osoby světici. Já to chápu - kdo by chtěl mít šlechtu s tak strašnou pověstí. Něco jako, když Saturnin předělával povídky, aby tam byly všechny postavy hodné.
Jinak se po cestě stalo co? No, nejsem na to moc hrdý. Potřeboval jsem se otočit a vrátit, protože jsem minul cíl. Zajel jsem na vedlejší silnici, otočil se, důkladně se kouknul vlevo i vpravo, protože místo nebylo dvakrát přehledné. Počkal jsem až bude volno a vyrazil. V tu vteřinu kdy jsem vyrazil a už to nešlo vrátit, se zprava za ohybem zatáčky objevil rozjetý náklaďák, který měl co dělat, aby mě objel přes protisměr. Chtělo to mít trochu štěstí a to jsem teda neměl. Sice se naštěstí nikomu nic nestalo, ale opravdu jsem se vylekal já, i ten řidič náklaďáku, kterému se na dálku omlouvám.
Byl jsem ještě na Beckově. O Beckově píšu jinde, ale nevadí, budem jako linuxáci, disk nedisk, pozice nepozice, všechno jedno.
V Beckově samozřejmě před nedávnem zavedli blahodárné skvělé a bezvýhradně pozitivní - parkovací zóny. Aaaaach jo. A aby to bylo echt, tak jen bezhotovostně, přes nějakou aplikaci, či co. Pro turistu který tam přijede naslepo, skutečně skvělá zpráva, že nikde nezaparkuje. Jak vidím, městečko Beckov si skutečně váží turistů.
Hodil jsem to vedle nějaké restaurace, zrovna mají vykládku zboží, ptám se, jestli tu smím parkovat. Odpověď zněla: "keď vás neodtiahnu." S tímto povzbuzujícím výrokem odcházím na Beckov. Není nad to, když si nemůžete užít výlet, protože se klepete, že po návratu najdete na autě botičku.
V restauraci vedle které parkuju, chci utratit poslední dvě eura, protože je mi poněkud hloupé, že jsem je využil jako záchod a parkoviště a nic za to. Jdu tedy dovnitř a chci cokoli, za dvě eura. A nastal problém. Personál za pultem je rázem vystaven neřešitelné situaci. Co za dvě eura? Cokoli. Ale co? Po kratším výslechu jsem z obsluhující vytáhl, patrně přísně utajovanou informaci, že dvě eura by mohla stát sodovka. Kupuji si tedy sodovku, drobné si nechte a k velkému ulehčení obsluhy opouštím lokál.
Brána je otevřená, vstupuji nadrzo dovnitř i když vím, že hrad je zavřen. Chvíli se potuluju po nádvoří, než mě vyhodí. Při mé předchozí návštěvě jsem se na nádvoří nedostal, takže jistý pokrok by tu byl. Pokutu za špatné parkování jsem nedostal, asi jsem trefil okno, mezi výjezdy obecní policie. Aspoň že tak.
No a to je skutečně vše, mohl jsem napsat víc k historii hradů, postovat hmotové rekonstrukce a podobně, ale to si každý umí najít.