16.07.2023 Zpět na hlavní stránku.
Rok se s rokem sešel a já vůbec nikde nebyl. Nastal zase čas se sebrat a někam vypadnout na jednodenní výlet. Volba padla na cestovku Bontour. Na poslední chvíli tři dni před odjezdem, jsem vyplnil formulář na webu. Následně mi poslali mail s údaji k platbě. Trochu mě zarazilo, že v mailu mi potvrzovali přijetí platby, když jsem ještě nic neposílal. Doufal jsem, že si mě s někým nespletli a že se nebudu muset v autobuse hádat a dokazovat svou identitu a platbu. Zaplatil jsem tedy cestu a doufal, že mi potvrdí přijetí. To se nestalo a začal jsem být lehce nervózní. Je docela možné, že pro mě v busu nebudou mít místo, nebo o mě nebudou nic vědět. No, uvidíme jak to dopadne. Pro jistotu si vytisknu mail a vezmu ho s sebou, i dokladem o zaplacení.
Zvolil jsem si nástupní místo nejblíž mého bydliště a doufal, že po cestě autem nebudou uzavírky a objížďky, jinak přijedu pozdě a ujedou mi. Naštěstí vše proběhlo v pohodě, uzavírky nebyly a za časného ranního kuropění dorazil jsem na místo. V materiálech se psalo, že tam bude čekat autobus určité barvy, typu, s reklamou na určitou dopravku. A autobus tam skutečně stál, včetně všech poznávacích znaků. Přijel jsem o dvacet minut dřív, takže nezbylo než čekat. Chodím okolo autobusu jako "chodí pešek okolo." Pět minut do odjezdu, autobus stále nikdo nestartuje, nikde žádní spolucestující, mrtvo pusto prázdno. Co se děje? Že by to zrušili? Nebo řidič zaspal? V pět přijel nějaký jiný autobus a zastavil kus ode mě. Asi místní doprava, ale jdu se radši kouknout. Typ, barva, reklama na dveřích, všechno sedí! Byl to přesně stejný, ale JINÝ autobus, i s řidičem a delegátkou. Vypadá to, že v tom jedou ve velkým a mají těch autobusů několik.
Nastupoval jsem sám, doklady po mě nikdo nechtěl, upřímně netuším jak zjistili, že jsem to skutečně já. Možná tak, že jsem byl jediný kdo si přihlásil nástup zrovna tady. Posadili mě na sedadlo 40, vzadu. Proč ne, jestli havarujem, aspoň se lepší zachráním. Autobus má opět dvoubodový pás, kterým se rovnou opásám. Pokud se někdo diví, proč jsem tak u vytržení z pásů v autobuse. Asi jste nikdy nejezdili do školy či do práce normal autobusem. Tam byste pásy hledali marně, takže tahle zhýralá milonářská vymoženost prohnilého kapitalistického systému, ve mě vyvolává stálý pocit sucha, bezpečí a jistoty. Asi jako když v peřinách s aviváží najdete králíčka Azurita, nebo zpod záchodové mísy vyženete kachnu Es-Sí Džonsn. Mimochodem, hasiči v Bučovicích u Brna, opravte si prosím ten kostkový povrch před hasičárnou, to není cesta, ale cvičný polygon pro tanky.
Bylo mi řečeno, že v Brně ke mě šoupnou dalšího cestujícího, ale nestalo se. Někdo zaplatí a nepřijde. Takže jsem seděl sám. V autobuse zbyla všeho všudy 2 prázdná místa, jelo nás 46, plus průvodci. V Brně, k mé velké smůle, si za mě sednula nějaká ukrajinka s potomkem. Na tom by nic nebylo, kdyby ta kráva CELOU CESTU NEZAVŘELA TLAMU!!! Myslel jsem si naivně, že to zvládnou moje osvědčené špunty do uší, které na výlety nosím standartně. Utěšoval jsem se, že až nastartujou motor, ten to přehluší. Marně. Sykavky mají tu vlastnost, že je lidské ucho slyší naprosto perfektně i ve velkém hluku. I přes řev motoru, i přes špunty v uších, jakoby mi sykala přímo do ucha. Ani na chvíli nepřestala. Celých cca 5 hodin cesty tam i nazpět, jsem poslouchal jen: "ššžšš-ščšžšš-šščžč-šššščšž-šššžššš-čšžššč-ššžčč-šžššč-žžššžš" Zvuková tortura jako na Guantanámu. Ke konci už jsem si představoval luzné výjevy, jak do té krávy ve hře RUST nasypu celou dávku ze samopalu, vytrhnu z ní hlasivky a pětikilovým kladivem je rozdrtím na subatomární částice. Jako když rozbíjeli atom v Císařově Pekaři.
"Božeeee, ať už to přestaneeeeeeeeeee!!!!!!!! (pauza) Co? Je ticho? Jee, přestalo to! Byl jsem vyslyšen, díky Všemohoucí Bože, já věděl že je na tebe spoleh, jsme dobrý tým, teď už vím, že mě máš přece jen rád, děkuji, děkujiiiii!" (5 vteřin pauza) "ššžšš-ščšžšš-šščžč-šššščšž-šššžššš-čšžššč-ššžčč-šžššč-žžššžš." "Neeee, zaseeee, už zaseeeeee!!!" Zvuková tortura pokračovala CELOU CESTU, vyjímečně s několikavteřinovými přestávkami. "Oooo, nemilosrdný Stvořiteli Vesmíru, zač trestáš svého ubohého služebníka!" Já se nedivím, že nás germánské národy nemají rády a náš jazyk označují za krční nemoc. Už jsem to více než pochopil. Nabrnknout si rusku či ukrajinku a pak tohle muset poslouchat celý život? Ježíši, stojí mi ta trocha sexu za to? Jedině že bych ohluchl.
Já jsem před cestou během příprav uvažoval, že si vezmu přehrávač, ale nemám tam nic nového, dostatečné délky k poslechu. Kdybych tak předem věděl, jak se bude hodit. I kdybych si měl přehrávat x-krát slyšené přednášky Michala Rybky a přetrpět debilní vsuvky od multi-kulti homotransfilního pro-EU antiruSSkého greendealníka Vaňa, který patrně usiluje o odznak "Vzorný svazák," jinak to není možné, aby byl někdo tak učebnicový havloid. Ale cokoli je lepší, než nekonečné: "ššš-ščžž-ščšč-ššč." Moje nervy. Přístě budeme chytřejší, na ukrajince špunty nestačí.
Když si odmyslím noise torture od spolucestující ukrajinky, proběhla cesta v úplné pohodě, Protože jsem seděl vzadu, viděl houby co se děje vepředu. Co oko nevidí, to srdce neželí. Když sedím vepředu, stresuju se i za řidiče, domýšlím havarijní situace a bojím se nehody. Mimochodem, den nebo dva po této cestě, se u Brna těžce srazily dva autobusy, takže určité opodstatnění moje obavy mají. Seděl jsem v autě, které mělo těžkou nehodu na dálnici u Neunkirchenu v Rakousku, auto na totálku, jen zázrakem se nikomu nic nestalo. Když si odmyslím, že jsem pak 14 dní neudržel hlavu jinak než rovně a vyřval jsem si hlasivky, takže jsem pak nemohl pár týdnů mluvit. Od té doby vím, že nehoda je otázkou vteřiny a může to bolet. Ale když v autobuse sedím vzadu, nic nevidím a tak nemám stres.
Ani jsme se nenadáli a zastavujeme v Telči. O Telči už jsem psal, byl jsem tam už třikrát. Poprvé s partou, už hodně dávno. Podruhé sám, ale to se zámek opravoval, takže nás provedli jen méně cennými interiéry. A teďka potřetí. Do Telče jsme přijeli brzo ráno, nic nebylo otevřené - ani zámek, takže jsme jen hodinku pochodili po městě a v zámeckých zahradách. Ale jako třetí návštěva se to počítá, a ne že ne. Zelený renesanční dům na náměstí stále ještě nespadl, i když se jeho zdivo dost vybouluje, statika pracuje a nechce se nechat svazovat nudnými kolmými liniemi.
Zámek se otevírá až v devět, to už budem odjíždět.
Po další hodince cesty jsme se dostali do Jindřicháče. Zámek a město Jindřichův Hradec, jsou hodně podobné Telči. Renesanční zámek se středověkým jádrem, kolem jezero, náměstí s historickými baráky, trochu mi to splývá. Před prohlídkou byl hodinu čas a po prohlídce další hodina volno. Překvapily mě přemrštěné ceny všeho, na jídlo si tak vzít úvěr. Nakonec jsem zalezl do vietnamského obchodu. Co bysme bez těch vietnamců dělali. Před zámkem byla naštěstí restarurace s poměrně přijatelnými cenami, dal jsem si koprovku s bramborem a vejcem. Vejce prosím příště trochu lépe usmažit, bylo poněkud polosyrové, jak je poslední dobou světovým trendem. Polosyrové maso, nedovařená rýže, nedosmažené vajíčko budiž naším zářným vzorem pro budoucí generace. Kdo si dá well done, je buran a všichni se mu vysmějme, jelikož my jsme přece ti světoví co se opičí po jiných. Ach jo.
V Jindřicháči se pyšní jakýmsi poledníkem, mám dojem že 15-ým. Ale poledníky mě moc neberou, pojďme tedy k historii. Hradec byl původně raně středověkým hradiskem, archeologové našli i nějaké příkopy. Pak ho král přebudoval na románský kamenný hrad. Pak se hradu zmocnili rožmberkové a podle majitele Jindřicha z Rožmberka, se mu začalo říkat Jindřichův Hradec. Postupně ho zvětšovali a v 16. století ho přebudovali na renesanční zámek. V této podobě se dochoval dodnes. Prohlídka zámku v Jindřichově Hradci stála 200kč, fotit vevnitř se smí. Celkem dost peněz, ale na tak cennou památku ok. Ovšem to jsem nevěděl, že do věže se platí zvlášť dalších 80. Dobrá, zaplatím tedy za návštěvu věže 80 kč. Upřímně nic moc, interiér věže má novověké schodiště a zdi. Vrchol věže má vysoký okraj, přes který není moc vidět, podobně jako na hradě Červený Kameň. Pokoušel jsem se ve spodním patře otevřít okénko, že si udělám fotku aspoň odtud a jedno křídlo okna mi zůstalo v ruce. Samozřejmě už to bylo upadlé předtím, já jsem tomu nic neudělal. Vrátil jsem to zase na místo, zajistil to a nenápadně se vzdálil. Chtěl jsem do gotického paláce - platí se další vstupné. Kolik že? 140kč. To už bylo moc i na mě. Pokud chcete vidět hrad celý, platíte dohromady 420kč!!! Pak mě to mrzelo, mohl jsem aspoň do toho gothic paláce.
Šli jsme ve dvou skupinách zároveň proti sobě, skupina jedna a skupina dvě. Marně jsem protestoval, že nechci být skupina dvě. Když už nemůžem být jedničky, ať nám říkají aspoň "skupina A". Trošku úcty přátelé, trošku úcty k mým šedinám. Zámek má velmi cenné renesanční interiéry a prohlídka pěkně odsýpala. Věřte nebo ne, nějaká účastnice zájezdu si na to STĚŽOVALA u delegátky, že ta prohlídka se prý odbyla moc rychle!!! I taková hovada jsou bohužel mezi námi. Mě se to naopak líbilo, prošli jsme toho hodně a bez zbytečné zdržovačky. Já přímo nenávidím, když v každé komnatě stojíme jak debilové deset minut, posloucháme výklad, který nás nikoho nezajímá, projdeme šest komnat a konec prohlídky, děkujeme za návštěvu, přijďte zas. Jediné co z toho člověk má, jsou záchvaty klaustrofobie jak se tlačí s hordou dalších nešťastníků v úzké místnosti, snaha neomdlít z vydýchaného vzduchu a bolavé nohy a záda. V Jindřicháči šla prohlídka hezky od ruky. A tak to má být.
Na zámku je unikátně zachovalá černá středověká kuchyně, kde nedávno zesnulý pan Durdík točil svůj pořad Štíty království českého. Zpátky k autobusu jsme měli jít kamsi dolů, k zastávce u rybníka Vajgaru, který se mimochodem podílel na obraně hradu od středověku. Průvodkyně už byla lehce nervózní, když v minutu odjezdu stále postrádala šest lidí. Když se řekne že se bude odjíždět v půl druhé, můžete si být jistí, že část lidí dorazí o čtvrhodinku později a nemají potřebu se ani omluvit, že všechny zdrželi. "Aita peapea," jak říkají polynézané. "Ajta krajta," říkám zase já.
Náměstí v Jindřichově Hradci. Dost špatně se to píše, měli by se přejmenovat, navrhoval bych třeba AAA Hradec, to se píše mnohem líp.
Někdy mám takový pocit, že to vyhánění aut z měst, jak o tom píše d-fens, občas není tak špatný nápad.
Gotická brána, zbytek opevnění města. Tudy nahoru, směrem od zámku, se jde k poledníku.
Tak poledník jsme viděli (nestál mi za fotku) a zase dolů k zámku. Vchod je přímo z náměstí. Po cestě restaurace s lidovými cenami.
A máme tu vchod do zámku, je to hned vedle náměstí.
Středověký palác v renesanční úpravě.
A z druhé strany. Palác je nahoře ukončen renesančními atikami, kterým se říkalo vlaštovčí ocasy.
Tenhle palác vyhořel a byl moderně rekonstruován. Vpravo vidíme kousek čisté renesance. Dole bosované oblouky, nahoře klasické hladké, třetí podlaží rovné římsové kladí.
Nádvoří se Zlatou kašnou. Kolem renesančních paláců arkádové ochozy. To byla v renesanci taková móda, vypůjčili si to z obytného paláce z dob Římské říše, tzv. domus.
Lezu na věž středověkého jádra hradu a pořizuju nějaká ta panorámata.
Rybník Vajgar.
Za tím kostelem nahoře, je ten poledník. Do kostela jsem se pokoušel vlézt, ale zrovna byla mše, takže jsem opatrně vycouval. Vlevo, blíž k řece, je za budovou schovaná věž gotické brány.
Zbytek opevnění hradu.
Obcházím hrad. Z jedné strany se to dá, z druhé ne.
Rondel v malé zámecké zahradě.
Že tam je, jsem věděl. A když jsme během prohlídky vešli dovnitř,
fakt jsem od toho nic nečekal.
A zůstal jsem hodně překvapený.
Foťák se nechytal, prostor byl obří.
Dokázal zachytit jen malý výsek monumentální výzdoby. S tímhle si stavitelé vyhráli.
Zámecké zahrady s renesančními arkádami.
Koukám od kuchyně k bráně. Musí se zaplatit 80 kč, jinak vás tam nepustí. Jsem zvědavý, jestli se jim to vyplatí, mít tolik hlídačů. Branka do paláce má dost neobvyklý tvar.
Věž.
Jak už jsem psal nahoře, na zámku je unikátně zachovalá středověká černá kuchyně, kde nedávno zesnulý pan Durdík točil svůj pořad Štíty království českého. Dodneška to tam páchne spáleninou. Podle mě se tam muselo vařit - možná ještě kolem poloviny 20. století.
Fotím kočky (čtyřnohé).
Tak, jdem na prohlídku, přes arkády.
Nejstarší šatní skříň u nás, ze samého počátku 16. století. Letohrádek Belveder na Pražském hradě, postaví až za nějakých 20 let. Ta skříň je starší než on.
Malované renesanční kazetové stropy.
Tma a zima v bejváku až tak nevadila. Ale muselo to být hezký, i kdyby na chleba nebylo.
Krásně malovaná renesanční okna s motivem zeleniny. Tady se na umění opravdu nešetřilo.
Malované renesanční dveře. Tady je to hezký, skoro jako v Telči.
Plán hradu s vyznačením valů bývalého hradiska.
Sraz u autobusu, dole u rybníka Vajgar. Odjíždíme na Červenou Lhotu.
Zámek Červená Lhota byla původně hradem, jak je u nás tradicí. Chodilo se do něj z pravého boku, dnešní vchod je nepůvodní. V 16 století byl hrad přebudován na renesanční zámek a jeho budovy byly sjednoceny do jedné kostky s malým vnitřním nádvořím. V novověku byly zrušeny pozdější úpravy a stavba dostala pseudorenesanční kabát. V tomto stavu se nám dochoval. Zámek stojí na ostrově uprostřed rybníka. Rybník nezní dost romanticky, nahradíme ho slůvkem jezero. Takže pohádkový novorenesanční zámek na útesu uprostřed jezera. Jo, to je ono, útes a jezero, to zní drsně, kam se hrabe Neuschwanstein, to se nedá srovnat.
Dával jsem svého času nějaké obrázky československých hradů a zámků na facebook skupinu o hradech, než mě přestalo bavit, že mi to furt mazali a neschvalovali. Důvod jsem se nikdy nedověděl, takže nebylo jak to napravit. Jeden z mála obrázků co prošel, byla i Červená Lhota a nějaký číňan k tomu napsal, že "quiet place." On ten zámek vypadal tak opuštěně a bez lidí, uprostřed lesa a jezera. Ale ve skutečnosti je zámek stále v obležení turistů. Vstupné prý 100 kč, fotit uvnitř se smí. Věděl jsem, že zámek asi nebude tak zajímavý jako Jindřicháč, ale za stovku, proč ne. Ovšem průvodkyně přišla po prohlídce s nepěknou zprávou. Ne sto, ale 180kč. Nějaký překlep v materiálech. Tolik bych nedal, kdybych to věděl předem.
Protože zámek není vevnitř nějak zásadně zajímavý a prohlídka probíhala bohužel standartním čekacím způsobem, stojíme jak debilové, tísníme se a čekáme až skončí výklad, abychom se mohli zase pohnout. Navíc mají na zámku povinně papuče, které samozřejmě nemají okraj na patě, takže sklouzávají z nohy a chůze v nich je utrpení. Protože nás bylo na jednu prohlídku moc, šli jsme zase ve dvou skupinách po deseti minutách. Jedna ve tři, jedna v 15:10, během prohlídky jsme se několikrát křižovali.
Vpravo pod stromem pokladna.
Kdyby to někdo nevěděl. To je vchod. Lze tak soudit podle mostu a dalších indícií, například brány ve věži. Ano, pokud se mýlím a vchod to není, pak se omlouvám za šíření ohavných prokremelských dezinformací, ale vážně jsem byl přesvědčen, že je to vchod. Ovšem kdo jsem já, abych o takových věcech rozhodoval. Dokud to neschválí odpovědný fact-checker s certifikátem EU, nevěřte mi pro jistotu ani slovo!
Nějaké barokní hospodářské budovy před zámkem, dneska restaurace s venkovním posezením.
Původně malý hrad, stále nezapře určitý pevnostní vzhled.
Máme čas asi hodinku, obcházím to kolem dokola.
Takhle to vypadá zezadu.
Na konci jezera je mostek, kterým se dá přejít na druhý břeh. V potoce jsou ryby! Skutečné ryby!
Tudy se dalo jít někam do zámeckých zahrad, kde údajně taky mělo něco být, ale už mi nezbýval čas.
Pravděpodobně pseudo-historická výmalba v průchodu do zámeckého nádvoří. Kdyby to nebylo tak zářící novotou, odhadl bych to na manýrizmus.
Nějaký kus středověké výmalby. Je to celý dlouhý pás, vidím tam hrušky? A nějaký zpola smazaný nápis švabachem.
Po prohlídce se loučím se zámkem posledním pohledem.
Po prohlídce zase do autobusu, blahořečím za dobrodiní klimatizace. Zpáteční cesta proběhla opět ve znamení hadího syčení s ohavným měkkým přízvukem: "šššščž-žžčšššš-šššžžš-šššš." Ukrajinka opět celou cestu nezavřela tlamu a nepřestala ani na vteřinu. Říká se, že člověk si zvykne i na šibenici, ale na tohle mučení zvukem, jsem si vypěstoval docela slušnou alergii. A to je vše, přátelé.
Jak hrad Červená Lhota vypadal ve středověku.
