10.10.2021 Zpět na hlavní stránku.
Už delší čas jsem plánoval, že se musím podívat na místa ze hry Kingdom Come Deliverance. Do Ratají nad Sázavou, Talmberka a do kláštera Sázava. No, nevyšlo to. Je podzim, krátký den a i když jsem vyjel relativně brzo a až do Českého Šternberka časový plán vycházel bezvadně, nakonec jsem to nestihl, díky zdržení na Šternberku a chybě při zadávání do navigace. K vzteku. Byl jsem jen 11 km od toho místa a nestihnul jsem to. Jak k tomu došlo? Věděl jsem, že na zpáteční cestu musím bezpodmínečně vyrazit nejpozději v 16:30, protože slunce zapadá něco po šesté a nechtěl jsem se po dálnici vracet potmě. V Českém Šternberku jsem se dostal na prohlídku ve 14:00 a ptal jsem se na pokladně, jak dlouho prohlídka trvá. Bylo mi řečeno, že do hodiny. To bych měl stíhat, ze Šternberka vypadnu kolem 15:00, v Sázavě zavírají v 15:30.
Jenže paní průvodkyně si to opravdu užívá, v každé cimře stojíme celou věčnost. Začínají mě bolet nohy, záda, tlačím se s hromadou dalších lidí v úzkých komnatách a mám toho hodinového stání už plné zuby. Měl jsem před časem práci, kde jsem 11 hodin STÁL u stroje a něco takového už nechci nikdy zažít. Nemohu nevzpomenout ani na každotýdenní povinné nedělní utrpení v kostele. Pokud nevyšla lavice, musel jsem 3/4 hodiny stát jak debil a nemohl se pohnout. Hodina pryč a průvodkyně nevypadá, že by chtěla skončit. Zezdola se už tlačí další várka návštěvníků a průvodkyně stále ještě úspěšně zdržuje. Probůh, já chci ven, utíká mi drahocenný čas! Z hradu jsem vypadnul se čtvrthodinovým zpožďěním, Sázavu už nestíhám a budu muset něco oželet, asi Talmberk. Stejně tam už skoro nic nezbylo.
Nemám čas, spěchám, narychlo zadávám údaje do navigace. Vyťukám Rataje a nabízí mi to Ratají hned několik. Benešov, to je tady kousek, to bude ono. Patnáct kilometrů daleko, jooo, to bude ono. Vyjíždím. Divím se velice, že mě to táhne zpátky na dálnici. Neměly by Rataje nad Sázavou být někde nad dálnicí, směrem k severu? Ale předpokládám, že navigace ví co dělá. Třeba je tam špatná cesta a objíždíme to po lepší. Dojíždím do Ratají a hledám hrad. V podstatě by to sedělo, ulice klesající dolů, okolo baráky. Dojíždím na konec obce a nic nevidím. Ani terén se mi nezdá. Na konci obce vidím nikoli skálu, ale rovinku pokračující do polí. Co se to děje? Začínám mít zlé tušení, které se pohledem do navigace mění v jistotu.
Nic není neodvratnějšího než chyba, když se jednou stane. Jsem na jih od dálnice, ne na sever. Jel jsem 15 km opačným směrem a od Ratají nad Sázavou jsem teď nějakých 26 kiláků. Ach jo. No, upřímně, kdo mohl tušit, že 11km severně od Šternberka jsou jedny Rataje a 15km na jih druhé Rataje. Je mi jasné, že už to nestihnu. Kdyby bylo léto a dlouhý den, kdy se stmívá pozdě, tak nelením a nic mě od cíle neodradí. Ale je půl čtvrté, nejpozději do hodiny musím zase na dálnici. Než dojedu do těch správných Ratají, bude půlhodina pryč. Sázavu už nestíhám, Talmberk nestíhám. Má to smysl? Asi už ne. Kašlu na to a vracím se. Aspoň pojedu celou cestu jako pán, hezky za světla. A Rataje si nechám na jindy. Ale být tak blízko a nevidět cíl, škoda.
Hrad Lipnice.
Vyobrazení z roku 1795, autor I.A.Venuto. Jak vidíme, věž v čele hradu, už je beze střechy a ochozů a parkán kolem hradu je ve zříceninách. Na hradě už asi panstvo nebydlí, ale je stále nouzově udržován a částečně používán. Ale hlavně si všimněme, že kolem hradu NEJSOU chaloupky místních obyvatel. Kdyby tehdy vrchnost měla rozum a nedovolila zastavět louku kolem hradu, která tam musela být z obranných důvodů, hrad by při požáru městečka téměř jistě nevyhořel.
Venuto, pohled z druhé strany. Oba obrázky převzaty ze stránek pamatkovapece.cz
Fotografie hradu před vyhořením. Hodně unikátní fotka. Věřil by někdo, že zříceninu rytířského hradu mohl někdo vyfotit ještě předtím, než se stal zříceninou?
Hrad cca 40 let po požáru, rok 1908, autor J. Komrs. Vidíme, že stačilo málo, aby se věž zachránila před pádem. Škoda, že se na to vykašlali.
První republika, kolem roku 1930. Stav hradu po zřícení věže. Paláce vzadu už zase mají střechy, hrad se začíná pomalu obnovovat.
Na počátku 14. století byl superluxusní vilkou pro extrémně mocného českého pána, Jindřicha z Lipé, který neměl žádný problém hrát si s českým králem Janem, jako s loutkou.
Na středověké poměry to byl velmi luxusní hrad, kde na obraně moc nesešlo. O to víc měl reprezentovat a dělat dojem. A to také i dělá. I jako zřícenina působí už zdálky dojmem mohutnosti a moci.
Auto jsem po chvíli hledání zaparkoval na oploceném free parkovišti u mateřinky.
Ačkoli hrad stojí na vrcholku kopce a je odevšad dobře vidět, měl jsem celkem problém najít vchod. Hrad je totiž obestavěn domy místních obyvatel, které dost zakrývají výhled.
Chodil jsem kolem jak mlsný kocouur kolem kanárka v kleci a ne a ne zjistit, kudy se tam leze.
Tady se na ničem nešetřilo, peníze tu nescházely. Tohle nebyl žádný rytířský hrádek s jedním sálem v patře.
I dneska, když je hrad v podobě zříceniny, překvapuje bohatostí tesaných článků a zbytky kamenných ochozů.
Čelo hradu s bývalou gotickou branou. Tudy se ale do hradu turista nedostane, musí jít doprava, kde je zboku vchod.
Obešel jsem to celé dokola a vchod do hradu nakonec našel. Je zboku, na bývalém předsunutém opevnění, které chránilo vchod.
Hrad se zachoval v dobrém stavu až do 19. století. Ale v neděli 19. září 1869 bohužel katastrofálně vyhořel. Ano, zříceninou je pouhých 150 let.
Pravděpodobně bývalá předsunutá bašta, upravená v baroku jako zvonice.
Velkou výhodou je, že si návštěvník hrad prochází sám, bez průvodce. Prohlídka je tedy tak dlouhá, jak návštěvník sám chce. A nemusí přešlapovat z nohy na nohu a čekat, než skončí výklad. Což jsou obvykle věci, které už zná, nebo ho nezajímají, nebo je stejně rychle zapomene.
Pod hradem je obří sklepení, o nejméně dvou patrech.
Je zde i studna či cisterna, vytesaná do skály.
Samostatná velká kaple, to byl na středověkých hradech už velký luxus.
Gotická kamenická práce, se zbytky původní výmalby. Kdysi byly barevné a pestré a pokrývaly různými biblickými výjevy celou kapli.
Malby se moc nezachovaly, ale po takovém požáru, buďme rádi aspoň za něco.
Vchod na kamenné točité schodiště.
Na vrcholku hradby si můžeme všimnout, že hradby měly kamenné ochozy, po kterých nám tu zbyly kamenné krakorce (nejsou dobře vidět, trochu to splývá). Ochozy samotné jsou bohužel zničené.
Zadní část hradu byla rekonstruována a zastřešena. Pozdně gotický palác uprostřed, takové štěstí neměl a máme z něj jen obvodové zdi.
Pohled zevnitř k čelu hradu, které mělo kdysi jako první zadržovat nepřítele. Vedle vchodu se tyčila hranatá věž, ale její horní část se zřítila a zbyl z ní jen střep.
V zachovalém zadním paláci, je pár komnat a nějaké exponáty, především hromada zdobených kamnových kachlů.
Renesanční komnata s krbem
Na hradě se našly při průzkumu kachlová kamna a zachovalých dílů bylo tolik, že si mohli dovolit udělat jejich zdařilou rekonstrukci.
Takhle nějak mohla vypadat středověká kachlová kamna, kterými se topilo v hradních komnatách.
Výhledy z ochozu. Právě v téhle kapli, údajně Čeněk z Vartenberka nařídil vysvětit prvních 20 husitských kněží. Kněz který je světil, Heřman z Mindelheimu, byl k tomu donucen násilím a po propuštění všechno zase odvolal, takže když ho pak husité chytili podruhé, neskončil dobře. Ačkoli před smrtí údajně sliboval, že když ho ušetří, vysvětí jim tolik kněží, kolik jen budou chtít.
Pohled na Trčkovský palác, nyní ve zříceninách.
Ovšem nadšení pro víru Husovu, Čeňkovi z Vartenberka dlouho nevydrželo. Sotva přitáhl Zikmund, Čeněk husity těžce podrazil a vydal Zmikymu Pražský hrad i Vyšehrad. Sotva husité vyhráli, hned se k nim zase přidal. A takhle měnil strany, kdykoli měl dojem, že si pomůže. Jeho zástava byla dokonce v Praze vystavená na pranýři, jako zástava zrádce. Ale podle toho jak často měnil strany bych si tipnul, že ten pranýř ho trápil ze všeho nejméně.
Tady se na ničem nešetřilo. Když hrad vydržel takovou dobu, škoda že nevydržel dodneška. Mohl to být naprostý klenot.
Zbytka výmalby, podle motivu je to nejspíše bývalá soukromá kaple.
Tak nějak mohla vypadat středověká ložnice. Jen si musíme odmyslet zchátralost a přimyslet pestré malby na stěnách.
Na hradě bydlel český spisovatel Jaroslav Hašek, který na hradě občas i provázel a usiloval o jeho rekonstrukci.
Věž se údajně částečně zřítila po vichřici už v roce 1849. Na starých obrázcích to není vidět, protože nároží přivrácené k pozorovateli zůstalo stát.
Hrad Ledeč nad Sázavou.
Leží ve městě Ledeč, jen kousek od Lipnice. Byl by hřích se sem nepodívat, když je to skoro po cestě. Hrad přestavěný na zámek, se tyčí na vysoké skále nad řekou Sázavou. Trochu mě zarazilo, že první co jsem z města zahlédl, byla... jak to říct slušně. Chudá osoba tmavší barvy pleti. Ale zkušenost se neopakovala víckrát, tak doufám, že to byla jen výjimka a město není nějaký Blízký východ.
Letecký pohled, obrázek pochopitelně není můj, na zdroj vysocina.eu odkazuji.
Město nezapře středověký původ. Gotický kostel.
Úzké uličky a historické domy. Na obrázku renesanční pekařství.
V roce 1509 došlo na hradě k velkému neštěstí. 19. prosince 1509 se tam konala dvojitá svatba. A jak svatebčani tančili, vznikaly otřesy. Základy středověkých budov obvykle nebyly úplně pevné a schvalování statikem se také ještě nekonalo. Takže došlo k rozvalení budovy, stropy se propadly a svatebčané zahynuli. Zemřela manželka hradního pána Žofka ze Sovince, i s oběma syny a nevěstami.
V osmnáctém století byl zámek přestavěn na kasárna. 9. března 1879 vypukl na hradě strašlivý požár, který zuřil tři dny. Hrad byl nouzově opraven. K dalším devastacím a chátrání přispěla neúdržba za komunizmu.
Zaparkoval jsem na druhém břehu řeky, u sportovního areálu. Aspoň se projdu. Přes řeku vede most. Randál z dopravy je tu šílený, ale něco vydržím.
Elektronika z osmdesátých let, ta už něco pamatuje. Výkladní skříň opravny elektrospotřebičů. Pro fanouška techniky a elektroniky, velká radost.
Tohle ještě pamatuje Gustáva Husáka na tribuně. No, upřímně, hrad jde vidět zdaleka, dobrá, ale i tak by to značení chtělo ještě poladit. Tohle byla jediná cedule, která ukazovala kudy na hrad. Chvilku jsem musel luštit, kam vlastně vede. Šipka poněkud vybledla.
Hrad má dva vchody a od začátku byl vlastně průchozí. Touto cestičkou nahoru do kopce. Od nábřeží vede ještě jedna, souběžně.
Od nábřeží vede nahoru ke hradu tahle pohodlná asfaltka. Ale dole pod ní, pozor na přechod pro sebevrahy, umístěný těsně za ostrým ohybem silnice. Přechod pro chodce jako stezka odvahy, to tu ještě nebylo.
Renesanční brána do zámku.
Věděl jsem předem, že nemám čekat nějaké zázraky, protože hrad byl za komunistů docela zdevastovaný alá Veveří.
Takže mě ne úplně dobrý stav hradních fasád nepřekvapil.
Ještě před pár lety to bylo o několik tříd horší, na hradě probíhá velká rekontrukce.
Viděl jsem i nějaké fotky z dřívějška a z poloviční zříceniny už je celkem pohledný renesanční zámek. Udělal se tu kus práce.
Přišel jsem ve dvanáct hodin a to tu mají polední přestávku. Ale nevadí, spěchám na ty Rataje (to ještě pochopitelně nevím, jak to dopadne). Takže jen obejdu hrad dokola a dovnitř se netlačím.
Chvíli uvažuju, jestli to mám risknout a jít do věže bez vstupenky. I ta se totiž prodává na momentálně zavřené pokladně. Ale řekl jsem si, nebudu si dělat problémy. Doteďka si pamatuju na nepříjemnou zkušenost na zámku Moravský Šternberk, jak mě vyhnali z jakési expozice, na kterou jsem neměl vstupenku koupenou zvlášť. Na zámku Tovačov, to měli ošéfované tak, že u vchodu do věže Formosa taky nikdo nehlídal, ale kontrola vstupenek byla NAHOŘE. No, upřímně, když teď mají přestávku, silně pochybuju, že by tam někdo hlídal, ale stejně radši nejdu.
Nerovnosti na renesanční fasádě, plasticky osvětlené sluncem, působí velmi malebně. Drobné nedokonalosti jsou typickým znakem rukodělné práce. Tipnu si, že tohle spravovali opravdu původním způsobem, žádné kroužení filcem.
Z opačné strany než kudy jsem přišel, vede do hradu další brána. Hrad je tedy průchozí. Od brány terén stoupá, takže hrad stojí jakoby na klesajícím ostrohu.
Čelo zámku. Vpravo pod hradem je údolíčko, kudy prochází železnice. Prochází těsně pod hradními zdmi a hrad se kvůli ní dokonce částečně uboural.
Výhled z hradu na řeku Sázava.
Starej mlejn na břehu Sázavy, ale bez princezny. Ta romatika! Mohlo to být v chodu někdy za komoušů. Dneska zchátralé, opuštěné. Čerti zjevující se o půlnoci, jsou pro případného majitele v ceně. Doufám, že umíte mariáš.
Hrad Český Šternberk
se vypíná na klesající skalnaté ostrožně nad údolím Sázavy. Kdysi středověký hrad, nyní přestavěn na zámek. Už asi z dvou kilometrů byl z auta vidět, někde hluboko pode mnou.
Tady jsem ovšem v údolí pod hradem a stavba stojí impozantně vysoko. Z této strany také vedou dvě dobře značené cesty nahoru na hrad.
Pod hradem je malé placené parkovišťátko, 40 korun na den, s obsluhou. Všude jsou tu rozmístěné varování, že se tam nesmí parkovat, jinak odtah.
Hrad z druhé strany, od řeky. Šel jsem chvíli podél hradu po břehu řeky a čekal, že se cesta otočí a zamíří ke hradu, ale točila spíš na druhou stranu. Mrknul jsem doma na mapy.cz a viděl, že tudy se na hrad člověk nedostane. leda by si hoodně zašel.
Radši přecházím most přes Sázavu.
Hrad i s předsunutou baštou, z větší dálky. Foceno na podzim, při mé druhé cestě.
A fotím hrad z druhé strany, ze které ho fotí úplně každý. Bohužel, slunce svítí přesně tak, jak nepotřebuju a na fotkách je to poznat.
V pozdní gotice se kolem hradů stavěly předsunuté bašty (podobně i na Lipnici), které měly oddálit dotyk nepřítele s hradem. První se začaly stavět už po dobytí hradu v roce 1467, protože hrad vlastnil zavilý nepřítel českého krále Jiřího z Poděbrad, Zdeněk Konopišťský ze Šternberka. Tento pán byl původně velkým přítelem a spojencem krále, pomohl mu na trůn a stal se jeho pravou rukou. Ale zachoval se jako pořádný zloděj, podrazák a mizera. Požádal o poručnictví nezletilých dítek a oškubal je. A když mu král Jiří z Poděbrad odmítl udělit poručnictví podruhé, tak milý Zdeněk otočil na patě a najednou se stal velkým obráncem katolické víry. Založil Zelenohorskou Jednotu a vedl proti králi válku. Ten byl celkem v klidu a snažil se za každou cenu se Zdeňkem a ostatními členy Jednoty usmířit. Oblehl 30 jejich hradů najednou a postupně je nutil ke smíru. Ovšem tito pánové si našli spojence v maďarském králi Matyáši Korvínovi a ten už Jiřímu zatopil celkem silně.
V okolí hradu je hned několik zřícenin předsunutých bašt, které by dle mého názoru už chtěly opravit. Horní bašta před čelem hradu je ukrytá v lese a protože jsem spěchal, ani jsem se tam nebyl podívat, ale pokud to někoho zajímá, zesnulý pan Durdík o ní podrobně mluví v šestém díle pořadu Štíty království českého - Hrady dobyté.
Současný vstup do hradu, tudy k pokladně a na prohlídku.
Paláce na skále mi silně připomněly palác v Kunštátě. Myslím část nad svahem.
Čelo bývalého hradu.
Dneska přes středověký příkop vede kamenný most, kdysi tam samozřejmě vedl most padací, který vedl do nějaké vstupní budovy.
Hradní palác zezadu. Podle kruhového tvaru soudím, že tam kdysi byla druhá věž.
Úřednické budovy na zadním nádvoří. U schodů nahoru se čeká na prohlídku. Mimochodem, pohodlnější schody jsem nikdy v životě neviděl, akorát dělané pro moje nohy.
Kdysi neuvěřitelně malé nádvoříčko uvnitř hradního paláce, alá Pernštejn.
Dneska vkusně zastřešený obytný prostor.
Nějaké interiéry. Rod Šternberků hrad vlastnil s malými přestávkami od založení hradu, až doposud.
Na hradě je i malá knihovna, ale českou knihu byste tam hledali dlouho. Většina je německy.
Přesto, když za Hitlera chtěli donutit hradního pána k přihlášení se k německé národnosti, odmítl to a demonstrativně se přihlásil k československé národnosti.
Ale fašisté se k nim zachovali relativně milosrdně. Sice jim zabavili hrad i majetek, ale nechali je na něm bydlet alespoň jako nájemníky. Nacisté hrad využívali jen částečně a proto jej z větší části zapečetili a nechali být.
Horší to bylo ovšem za komunistů, kteří samozřejmě hned po převratu všechno zabavili a nechali bývalého majitele bydlet - v tom samém bytě, kde bydleli za fašistů.
Hrabě Šternberk musel živit 11-člennou rodinu a nemohl za komunistů nikde sehnat práci. V padesátých letech bylo velmi snadné dostat se do kriminálu i za mnohem menší věci, než za zaměstnávání třídního nepřítele. Žádný vedoucí pracovník nechtěl mít polepený kádrový profil. Tohle byla věc, kterou na vás mohl kdokoli kdykoli vytáhnout a použít. Stačilo, aby někdo upozornil tajný, že dotyčný zaměstnal zavilého nepřítele strany a vlády a mohlo být zle.
Naštěstí se za hraběte postavily místní úřady ve Šternberku a vyjednaly mu místo kastelána na vlastním hradě, za plat 300 kčs. Peníze nestačily, takže pan hrabě musel po nocích dělat nočního hlídače na stavbě dálnice. Aby si vylepšil kádrový profil, musel dobrovolně povinně na vojnu, kde pět let pracoval jako horník v dole. Teprve po revoluci byl hrad vrácen majitelům, kteří už ale trvale bydlí ve Vídni a na hrad dojíždějí jen občas.
Most přes Sázavu pod hradem.
Krajina v okolí řeky, všude samý rybář.
Tak a hotovo. Když si odmyslím drobný omyl se dvěma Ratajemi, tak jsem si prohlédl celkem tři hrady, takže plán splněn na 75%. Ale ty Rataje a klášter Sázava ještě někdy musím navštívit.