24.08.2024 Zpět na hlavní stránku.
Chtěl jsem se jet podívat na mimořádně vzácný kostelík v obci Kopčany, ale nepovedlo se. Tak teda změna, náhradní program, pojedu na Smolenice a Driny. Zámek se povedl, jeskyně ne. Takže plán splněn jen na 50%. No, není každý den posvícení.
Vinné sklepy Petrov. Když to mám skoro po cestě, proč toho nevyužít. V jimoravských vesničkách vidíme často takzvané "vývozy." Uličky se sklepy. Byly to kdysi cesty, kudy se na pole vyvážel hnůj a z polí zase úroda. Pokud to bylo v kopcovitém terénu, vozy v něm časem vyjezdily rýhu a ta se zvětšovala, až vznikl úvoz. K čemu by se dal takový úvoz využít? No přece, vykopat tam sklípky na víno, ne? Moravákovi je to jasné.
Přes Holíč jsem projížděl vícekrát, ale nikdy jsem neviděl místní zámek. Nečekal jsem od toho nic. Někde zaparkuju, zajdu se podívat na zámek. Ano vím že není otevřený, jen se mrknu kolem a valím na kostelík Kopčany ze 7. století. Jenže, v Holíči na kruháči stojí napříč hasičské auto. Co to? Nehoda? Spousta pořadatelů ve žlutých vestách, policajti, hasiči, kolem cesty balíky. Ty jo, ony jsou tu závody motorek! Tak to jsem nečekal. Hodil jsem auto na nějaké parkoviště. Nevím kde je zámek, ale když je vodní, bude to někde z kopce. Takže jdem po paměti někam dolů, cestou míjíme závody motorek. Závody poněkud omezují pohyb, ale zámek přece jen nacházíme.
On je dokonce otevřený! No ne, to jsme dobře trefili! Přijel jsem akorát, když ho jednou za rok otevřeli. Zámek byl oblíbeným sídlem habsburských vládců, kteří na něm často pobývali. Jeho výzdoba a výbava musely být kdysi luxusní. Dneska už to není co bývalo. Zámek je zchátralý zevnitř i zvenčí, interiéry jsou zalíčené vápnem, nábytek zmizel.
Kolem zámku vedou dva příkopy, ten vnitřní je suchý.
No a ten vnější je plný H2O. Díváme se na boční cihlový bastion, na kterém kdysi stály kanony. Bastion byla oblíbená pevnostní stavba v době pozdní renesance a baroka. Inženýři pevností si celá staletí lámali hlavu, jak zajistit boční palbu, ale zároveň aby se daly bočně postřelovat i vystupující prvky.
A přišli s geometrickým tvarem, který to umožňoval. Od nějakého 16. století, se používal až do konce stavby klasických nadzemních pevností, někdy v druhé polovině 19. století. Stavěly se obvykle z měkkých cihel, aby z toho po zásahu kanonem nelétaly úlomky.
Kolem zámku je velká výstava historických vozidel.
Parkují přímo na zámeckém nádvoří.
Pravé americké policejní auto.
U vchodu si můžete zahrát na císařovnu, portrét s otvorem pro obličej.
Ferarriho skákající koník, si zaskákal i zde.
Aerovky z první republiky.
Tudy kdysi chodila císařovna Marie Terezie. Byla tu prý celkem 30x.
Při pohledu na hurdiskový strop v hlavním sále, jsem si aspoň připomněl Dolní Kounice. Jo, kde jsou ty časy, kdy zámek přetékal luxusem a nádherou.
Vybledlé a zpola zničené zbytky původní malířské výmalby.
Zbytek barokní kaple, za socíku využitý jako kinosál. Pro mladší generaci - kinosál byl něco jako konferenční místnost, se školením s powerpoint prezentací, promítanou přes projektor na stěnu, ale místo prezentace se promítal film. My jsme tomu říkali kinosál. Raději tyhle pojmy uvádím na pravou míru, protože onehdy jsem například zjistil, že mladá servírka v restauraci nemá tušení, co je to pito.
Zelený sál, baroko.
Na stěnách se zachoval zbytek čínských tapisérií.
Jak se na správnou barokní pevnost sluší a patří, i tady byly podzemní katakomby, které to obíhaly kolem dokola v několika okruzích. Malá část je přístupná.
V okolí zámku jsou stany účastníků a nouzové garáže jejich vozidel.
Obcházíme zámek zprava a koukáme co kde lítá.
Závodníci připravují motorky k závodu, nebo na výstavu.
Zezadu od bývalého zámeckého parku, který je dneska samozřejmě zcela zničený, vede cesta ke kostelíku Kopčany.
Funguje to jako cyklostezka, ale asi se tam dá jet i autem. Spolujezdkyně ale nechtěla jít 4 km v horku, takže jsem usoudil, že se teda vrátíme pro auto a pokusíme se najít cestu ke kostelíku, z klimatizovaného vozu.
Protože cesta na Kopčany byla samozřejmě uzavřená díky závodům. Kdybych byl místní, asi bych se nějak vymotal, ale neznám to tu. Bohužel, silnice vedoucí oklikou kolem zámku, je na konci opět uzavřená zákazem vjezdu.
Jdeme kolem pásků, které omezují pohyb návštěvníků a spolujezdkyně je čím dál nasr....ší. No, musím uznat, byl to můj nápad jít zrovna tudy, tak radši mlčím a neprovokuju. Na konci cesty jsme měli jít rovně a ocitli bychom se u zámku, který je na dohled. Jenže tam stojí houf lidí a není přes ně vidět, takže zakopnu o bludný kámen a odbočuju doleva na chodník. Kolem projíždí závod motorek, fotím ho a překonávám šílený ohlušující rachot, který drásá uši. No, nadávám občas na cyklofašouny, ale ti aspoň nedělají takový randál. Následně si uvědomuju, že jsme se ocitli u stěny z balíků, mimo bezpečnou zónu. Pořadatel na nás volá, že máme rychle přejít na druhou stranu. Bohužel ho poslechneme a ocitáme se oba v pasti, ze které není úniku. Motorky dělají strašlivý rachot, nemůžeme se rozumně domluvit. Snažíme se jít nahoru, ale je to slepé. Směrem vlevo se od zámku vzdalujeme - to je nanic. A stejně na konci cesty opět narazíme na uzávěru závodu. Jsme uvnitř závodního okruhu, není úniku. Tak to je vážně blbý. Spolujezdkyně je zjevně stále nasr....ší a nepřestává frflat, jak je všechno špatně a jak by to mělo být správně.
No, nezbývá, než se zeptat pořadatelů, jestli by nás nepustili přes cestu, pokud si nemáme kutat podzemní tunel, nebo narychlo postavit nadchod. Jdeme hledat pořadatele, za stálého frflání spolujezdkyně, jak je všechno na pytel a proč jdem tak daleko a že je horko a kdyby bylo to co není a nebylo to co je, tak by to bylo lepší. Musím s ní tentokrát souhlasit. Ano, byla to blbost lézt přes cestu, ale já si nemám komu stěžovat, tak radši mlčím. Pořadatelé naštěstí vyhoví mé žádosti a pouštějí nás přes silnici. Uf, to je úleva, konečně venku z vězení. Vracíme se k zámku a od něj zase k autu. Myslel jsem že parkoviště je neplacené, ale při odjezdu jsem si všiml šikovně schovaného parkovacího automatu. No, stalo se. Kostelík Kopčany někdy jindy, nechci už nic řešit, hledat a vymotávat se z nějakých uzavírek a objížděk. Co je tu poblíž, kde jsem sice už byl, ale dávno? Smolenice a jaskyňa Driny. Jdem na to.
A tady už parkuju o 50 km dále, u zámku Smolenice. V dáli prosvítá na kopci zámek. Jak vidíme, parkování se povedlo - parkuju nejdál jak se jen dá, vzhledem k zákazu vjezdu. Slovenské cesty jsou super, jezdí se po nich zadarmo 100x líp, než třeba po našich placených hnusných a ucpaných dálnicích. Teda většinou. Když jsem byl na výletě po hradech jižního Slovenska, silnice tam byly rozbité jak tankodrom. Navíc jsem během šesti dnů viděl na vlastní oči tři nehody. A to nekecám. Prý je to tam nejvíce nehodový úsek celého Slovenska. Ale západ Slovenska si za socíku užíval investic do infrastruktury, protože měl být výrobním zázemím bojiště Česko. Takže tu jsou krásné silnice, plus výhledy. Před Smolenicemi je nějaká vysoká skála, ideální pro stavbu hradu. Jenže naco dva hrady na jednom panství. Takže tam nestojí nic, ale někdy se tam musím mrknout jako turista, pokud je to přístupné.
Není to dál než asi deset minut, i když se cesta kroutí jak had. Pro ty co rádi čítují, uprostřed je cestička napříč přes trávník, pokud si to chcete zkrátit. Vpravo dole je vidět asfaltka k parkovišti.
Zámek je obklopen anglickým parkem. Stojí na výběžku vysoké hory Malých Karpat.
Kdysi to byl skutečně hrad, pak ho přestavěli na zámek, ale ten byl zničen a ocitl se ve zříceninách. Počátkem 20. století zřícenina zaujala mocného maďarského magnáta, který ji přebudoval na zámek, v podobě romatického hradu. Něco jako u nás Bouzov, nebo Bojnice
Původního tam pravda moc nezůstalo, ale je to hezký. Věž je osmiboká.
Brána zámku. Zvenku se mi ji nepovedlo pořádně vyfotit, slunce bylo přímo naproti a fotka byla moc tmavá.
Nádvoří zámku od brány. Já jsem na zámku už kdysi byl, ale to byl uzavřený a nepustili nás dále. Byl totiž sídlem slovenské akademie věd. Takže z toho mám jen analog papírovou fotku, jak stojíme s bývalou partou u brány.
Ohledně té bývalé party. Během plánování cesty jeden člen party trval na tom, že má na diskotéce něco domluveno (babu) a že máme jet až v neděli. Nevím proč se mu nevyhovělo, ale původní plán měl být dodržen, pojede se v sobotu a hotovo. Takže když jsme ráno v sobotu pro něj přijeli, odmítl s námi jet, aby byl večer na diskošku čerstvý. To se mu nemohlo tolerovat. Takhle se bude ulejvat? To ne! Tak nějak jsme ho stáhli z postele, jeho matka mu rychle zabalila a hodila nám do auta jeho věci, odtáhli jsme ho do auta v pyžamu a jelo se. Kopal, nadával, zuřil, ale nic mu to nebylo platné. Měli jsme původně jet do kempu v Šaštín-Stráže, ale tam se nám nelíbilo, protože v bazénu bylo listí. Takže jsme jeli dále a podle mapy hledali další kempy. Jenže, ani v jednom se nám nelíbilo. Dostali jsme se až k Bratislavě, na Slnečné jazerá. Tam byly strašlivé davy lidí, příšerné horko a nikde ani náznak stínu. Pryč odsud!
Tak jsme se vraceli ve svých vlastních stopách, procházeli už jednou prolezlé kempy a hledali na nich nějaká pozitiva. Kompromisy jsou někdy nutné (Mimochodem, hudba Elánu je super, ale texty děs. Filana měli dávno vyhodit, co ten jim pokazil dobrých písniček.). Nakonec jsme skončili v kempu u přehrady Buková, kde se nám prve nelíbilo proto, že tam foukalo. Ano, byli jsme dost nároční. Kemp se nakonec ukázal jako mimořádně šťastná volba, super krajina, kolem lesy a louky, poblíž město Trnava a nad jezerem nad les vykukovala věž hradu Ostrý Kameň. Co víc si může turista přát. Jediný problém byl, že onen unesený člen party, kterého jsme násilím odvlekli do auta, nám z Bukové utekl a šel domů na stopa a pak s námi dlouhé roky nepromluvil ani slova. Asi mu na té babě dost záleželo. O službách pro turisty kolem Trnavy raději pomlčím, bylo to HODNĚ drsné, ale je to dávno a už se to určitě zlepšilo. I ten unesený kámoš už s náma občas prohodí slovo.
Na spodním nádvoří je restaurace, úplně na konci wellness, mezi nima nenápadně umístěný záchod. To jsou ty dveře vlevo dole. Trochu je vidět zelená cedulka WC.
Spodní nádvoří slouží také jako malá zahrada.
Na horní nádvoří se nedalo dostat, protože tam byla svatba. Nevěstu jsme potkali během prohlídky při focení svatebních fotek. Šikovná. Bohužel jsem se neodvážil fotit, abych nedostal od ženicha jednu přes hubu.
Zámek je vůbec nejmladším slovenským zámkem, dostavoval se ještě někdy v padesátých letech 20. století.
Interiéry zámku jsou nepůvodní, jak se u rekontruované zříceniny dalo čekat.
Pár fotek interiérů, nevím co obsažného k nim dodat, tak se odmlčím a níže plynule navážu. Ani si nevšimnete, že nic nepíšu.
Obraz.
Křesla.
Chodba.
Výhled z okna.
Prohlídka nás zavedla až na věž, s krásným výhledem po okolí.
Výhled z věže na hory Malých Karpat, co se tyčí nad zámkem. Vedou tam značené turistické cesty, ideální na výlet.
Výhled na nádvoří.
Chtěl jsem ještě zajet do jeskyně Driny. Na již zmiňovaném výletě s bývalou partou, jsme byli nejen na Smolenicích, ale i v jeskyni Driny a rád bych si osvěžil vzpomínky.
Jedna procházka v jeskyni Driny, se údajně rovná kalciové injekci. Jenže spolujezdkyně už toho měla plné zuby a tak mi byla vystavena stopka.
Cesta tam i zpět proběhla bez problémů. Když si odmyslím to, že mě všichni předjížděli. Obvykle přes plnou čáru v omezení rychlosti. Ale na to jsem z ČR zvyklý, porušování předpisů je u nás něco jako národní sport a nesmyslná dopravní omezení, jsou zase nekonečným zdrojem srandy pro státní úřady.
Po cestě zastavujeme ve městě Skalica na zmrzlinu. Je víkend, takže je prázdno a neplatí se tu doufám parkovné. V jádru gotický kostel přestavěný renesančně.
Ale interiér je barokní. U každého sloupu stojí menší oltář, zajímavě to člení prostor. Foťák to ve slabém světle tradičně nezvládl, v reálu to je mnohem hezčí, než na fotce.
Nějaký svatý. Na sobě má uherskou jezdeckou uniformu, na hlavě kurunu a v ruce jablko jako symbol majestátu. To bude nějaký uherský král.
Na náměstí v Senici. Ta věž je podle mě renesanční, ale bez záruky.
Renesančních kostelů u nás mnoho není. V renesanci se u nás nestavěly, to až v baroku nastal další boom. Na Slovensku to ovšem mělo jiný průběh.
Jeden opěrný pilíř zasahuje do chodníku. Zbourat to nejde, lidi neumí procházet zdí, silnice tu vést musí, jak to řešit. Tak tam dáme aspoň přechod. Moudré.
To je secese, ne? Jurkovičova práce, podobně jako Pustevny na Radhošti. Tak to bych tady nečekal.
Jeskyně Driny až někdy jindy, bohužel. Byl jsem tak blízko, byla fůra času, ale nepovedlo se. Výlet se ale jinak v podstatě zdařil. Kdyby nebylo drobné chybičky v Holíči a taky časové tísně spolujezdkyně, tak bych neměl stížnosti. Jaké nám z výletu plyne morální ponaučení?
1. Když jsou závody, nepřecházej silnici!
2. Když s tebou někdo na výlet nechce, nenuť ho.
A to je vše, přátelé.